Jméno: Romantismus ve světové a české literatuře
Zařazení: Literární období
Přidal(a): Anonym
Německo
- Novalis – Heinrich von Ofterdingen
- bratři Grimmové – Jacob a Wilhelm – Pohádky pro děti a celou rodinu
Anglie
- George Gordon Byron – Childe Haroldova pouť
- Percy Bysshe Shelly – Odpoutaný Prométheus
- Walter Scott – Waverly
- Charlotte Bronteová – Jana Eyerová
Francie
- Victor Hugo – Chrám matky boží v Paříži, Bídníci
- Stendhal – Červený a černý
- Alfred de Musset – Zpověď dítěte svého věku
USA
- Edgar Allan Poe – Havran, Jáma a kyvadlo
Rusko
- Alexandr Sergejevič Puškin – Evžen Oněgin
- Michail Jurjevič Lermontov – Démon
Polsko
- Adam Mickiewicz – pan Tadeáš
Český romantismus
- Karel Hynek Mácha – Máj, Cikánky
- romantismus = city, emoce, individualita, nepochopený hrdina, příroda, tajemno
- modrý květ = symbol smyslu života v romantické poezii, je symbolem nesmrtelnosti
- poéma = básnická či byronská povídka, je rozsáhlejší lyricko-epická veršovaná skladba skládající se obvykle z několika zpěvů
- byronismus = lyrickoepická veršovaná skladba, jejíž děj je jen slabě naznačen a převažují spíše popisy a reflexivní pasáže
- titanismus = literární postoj, v němž autor vyzvedá hrdinský, osamělý a beznadějný vzdor osamělého hrdiny proti bohům, anebo se tak sám stylizuje
- zbytečný člověk = zejména šlechtic či příslušník vyšší vrstvy, snad talentovaného a schopného, který se ale nehodí pro obvyklou kariéru ve státní službě, stane se líným, neúspěšným, ve vztahu ke svému životu zcela pasivním, má pocit, že je zbytečný
Romantismus ve světě
- vznik: Anglie, 1. pol. 19. století
- romantismus vznikl ze francouzského romantique = jako v románě
- umělecký protiklad klasicismu (proti jeho racionálnosti a normativnosti)
- směr ryze subjektivistický a individualistický, reagoval na nové vztahy ve společnosti
- formuje se v období mezi dvěma revolucemi: 1789 ve Francii a 1848 v Evropě
- převažuje obraznost nad rozumem
- dominovala próza (povídky, novely, romány), potom lyrika (intimní, reflexivní)
- v romantické literatuře je častý spor mezi vnitřním světem ambiciózního hrdiny plného nadějí a
reálným světem, který si hrdiny dostatečně nevšímá, hrdina se tak vlastně dostává do konfliktu s
dobou
Dvě podoby romantické literatury:
1) konzervativní romantismus – hrdinu nechali raději utéct z reálného světa do jeho fantazií nebo do
zidealizované minulosti
2) revoluční romantismus – autoři byli ve svém odporu ke skutečnosti aktivní, jasně a srozumitelně
dávali najevo svůj nesouhlas
Znaky romantismu
- klade důraz na city, emoce a autorskou svobodu – neexistují pravidla, jak psát
- používá motivy tajemna (tajemné prostředí, tajemné postavy, tajemné detektivní zápletky),
panenské přírody a kontrastů, které navíc často prolíná (čím ošklivější osoba, tím bývá většinou
lepším člověkem) - obdivuje schopného člověka (zaměřuje se spíše na jedince),
- romantický hrdina – rysy:
- autobiografičnost – hrdina je totožný s autorem
- v hrdinovi bývá naplňován estetický požadavek kontrastu (dobro nebývá zahaleno ve slušivý šat a naopak zlo mívá podobu anděla
- hrdina je vyhraněný individualista (nikdo mu nerozumí)
- romantik touží po lásce, ale když miluje, tak nešťastně
- rozpor mezi snem a skutečností je pro hrdinu tak propastný, že většinou končí svůj život
tragicky
Německo
Novalis (1772–1801)
- vlastním jménem Friedrich Leopold von Hardenberg
- básník, prozaik, představitel raného romantismu
- tvorbu poznamenala smrt 13 leté snoubenky Sophie a mladšího bratra
- motivy blížící se smrti
- Heinrich von Ofterdingen (Jindřich z Ofterdingenu)
- nedokončený výchovný román; hlavní postavou je středověký potulný básník, vidí smysl života v hledání „modrého květu” (symbol smyslu života v romantické poezii, je symbolem nesmrtelnosti).
bratři Grimmové – Jacob (1785–1863) a Wilhelm (1786–1859)
- jazykovědci a zakladatelé germanistiky
- zabývali se německou lidovou slovesností a germánskou mytologií
- snažili se zachovat prostý a živý tón lidového vypravěče, aby tak nenarušovali původní kouzlo
pohádky (bylo respektováno i nářečí) - mezi bratry nepanovala zcela shoda = Wilhelm tíhl spíše k estetické rovině textu, Jacob kladl
důraz na zachování co největší věrnosti - Pohádky pro děti a celou rodinu – sbírka pohádek (celkem 200): Vlk a sedm kůzlátek, Jeník a Mařenka, Bílý had, Červená Karkulka, Sněhurka
Anglie
George Gordon Byron (1788–1824)
- hlavní představitel romantismu
- svým způsobem života pobouřil konzervativní veřejnost (výstřednostmi, pol. názory)
- život strávil v cizině (hlavně v Itálii)
- zemřel na morovou epidemii vŘecku
- autor revolučního romantismu
- zakladatel tzv. byronské povídky (byronismus) = lyrickoepická veršovaná skladba, jejíž děj je jen
slabě naznačen a převažují spíše popisy a reflexivní pasáže (přemítání o minulosti) - Childe haroldova pouť – autobiografický moderní epos; Hlavní hrdina v něm opouští domov, neboť je již přesycen plané zábavy a rozkoše. Schází mu upřímné lidské vztahy, a tak se vydá na pouť Evropou, kde se nechává unášet slavnou minulostí jednotlivých zemí, zároveň ho ohromují přírodní scenérie. Do všech těchto zážitků vkládá Byron svůj protest proti tyranství a nesvobodě podmaněných národů.
Percy Bysshe Shelly (1792–1822)
- přítel Byrona
- básník
- kvůli obhajobě ateismu musel opustit univerzitu v Oxfordu
- kvůli konfliktům opustil Anglii, nakonec se usadil v Itálii i se svojí rodinou kvůli svým zdravotním
problémům - zemřel, když se plavil na jachtě (u severoitalského pobřeží)
- Odpoutaný Prometheus – dramatická utopický báseň, vyjadřující mytologicko-filozofickou formou téma osvobození lidské myšlenky. Stará antická báje o Prométheovi je zde pojata značně složitěji a
komplikovaněji a stává se příležitostí, aby básník ztělesnil své představy o definitivním vítězství dobra nad zlem. Zatímco v původním mýtu se Prométheus podvolí vůli bohů, v básni mýtický hrdina vzdoruje Jupiterovi tak dlouho (je trestán za to, že poskytl lidem kulturu a vzdělanost), až nakonec smete tyrana z trůnu. - titanismus = literární postoj, v němž autor vyzvedá hrdinský, osamělý a beznadějný vzdor osamělého hrdiny proti bohům, anebo se tak sám stylizuje.
Walter Scott (1771–1832)
- skotský básník a romanopisec
- jako básníka ho zastiňoval Byron
- je považován za zakladatele historické povídky a historického románu
- i dnešní čtenáři obdivují Scottovu fabulační schopnost, jeho pestrý a barvitý obraz minulosti,
smysl pro zápletku i napětí - Scottova obrazotvornost nás zavádí do světa, kde jsou na prvním místě čest, mravní ušlechtilost,
hrdinství a vlastenecké cítění - Waverly – historický román, 50 svazků, vydal ji anonymně (Scott se bál kritiky); beletristicky zpracovával povstání ze skotských dějin.
Charlotte Bronteová (1816–1855)
- spisovatelka, nejstarší z 5 sester
- romány anglické literatury
- žila v chudých poměrech které ovlivnily její zdraví a psychiku Jana Eyrová (Jana Eyre) – zde popisuje školu v Cowan Bridge, kam byla se svými sestrami roku 1824 poslána.
Francie
Victor Hugo (1802–1885)
- nejslavnější romantický spisovatel Francie (romány, drama, básně)
- měl zcela odlišný život než ostatní romantičtí spisovatelé – byl po celou dobu hmotně zajištěný,
aktivně se podílel na politickém životě Francie, stal se poslancem - 1851 – jako jeden z odpůrců Napoleona III. musel do téměř dvacetiletého exilu, usadil se na
anglických ostrovech - po pádu Napoleona se vrátil do vlasti, kde se opět vrátil do politického života
- když umřel, stalo se datum spisovatelova úmrtí dnem francouzského národního smutku (tělo
uloženo v pařížském Panteonu) - Legenda věků – vrcholné dílo novější francouzské epiky, trojdílný cyklus básní; autor se pokusil formou básnických vizí vyjádřit vývoj lidstva na jeho cestě za pokrokem a humanitou.
- Chrám matky boží v Paříži – nejproslulejší výpravný historický román, jehož děj se vyvíjí v Paříži v 15. století v době vlády Ludvíka XI; Quasimodo je ošklivý, hluchý hrbáč. Protože se svým zjevem vymyká normálu, ostatní ho považují za ztělesněné zlo. Ujme se o kněz Frollo, který je považován za vyrovnaného a hodného muže, ale ve skutečnosti je to pokrytec. Ten se zamiluje do krásné cikánské dívky Esmeraldy. Ve své vypočítavosti posílá Quasimoda, aby ji unesl. Quasimodo je za tento čin bičován. Esmeralda tomu chce zabránit, veřejně se ho zastane a z utrpení ho vysvobodí. On se do ní zamiluje, i když ví, že jeho láska nemá budoucnost, je ošklivý a Esmeralda miluje jiného muže. Aby jí dal najevo své city, snaží se ji alespoň chránit. Zlý Frollo se ale svého snu nevzdává a intrikami bojuje o Esmeraldu, dívka je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Pod podmínkou mileneckého vztahu jí nabízí záchranu, ale ona odmítá. V den popravy Quasimodo dívku unese a ukrývá ji v chrámu. Přesto je popravena, Quasimodo je nešťastný z její smrti, nenávidí Frolla a shodí ho z chrámového výklenku a sám záhadně zmizí. Po mnoha letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí zesnulé Esmeraldy.
- Bídníci – významný Hugův román, raně sociální román vycházející z francouzských poměrů první
poloviny 19. století; Jean Valjean je za krádež chleba odsouzen k mnohaletým galejím, po návratu se ho ujímá biskup Myriel, který přivodí obrat v myšlení bývalého zločince, stane se z něj slušný člověk a vypracuje se na starostu malého města. Snaží se zlepšit situaci chudých. Ujímá se osiřelé dívky Cosetty. Pronásleduje ho však policejní inspektor Javert, kvůli kterému Valjean ztrácí svoje postavení a je nucen uprchnout do Paříže. Problémy s Javertem však pokračují. Při revoluci zachrání Valjean Javertovi život, ale on později spáchá sebevraždu. Nemůže se vyrovnat s tím, že člověk, kterému ublížil, ho zachrání před smrtí. Toto jednání se neslučuje s Javertovými zásadami. Valjean také zachrání život republikánu Mariovi, který miluje Cosettu, ale když se dozví o trestanecké minulosti Valjeana, odvrací se od něj. V závěru románu vše dopadne dobře, pochopí ho Mario, vrací se k němu i Cosetta a hrdina umírá přirozenou smrtí.
Stendhal (1783–1842)
- tvořil na rozhraní romantismu a realismu
- autor psychologických románů
- hrdinové jeho románů prožívají vášnivé lásky a jsou ve sporu s dobou, které se ale navenek
přizpůsobují – pokrytci; vzbouří-li se proti společnosti – hynou - v 17 přišel do Paříže a vstoupil do Napoleonovy armády
- dostal se do Itálie i do Ruska (po pádu Napoleona se vrátil do Itálie)
- Červený a černý – román o marném pokusu jednotlivce o společenský vzestup, o revoltě i o tmářství, román, ve kterém červená symbolizuje revoluci (vzruch a boj, ale i vojenský kabátec) a černá tmářství a despotismus (ale i kněžské roucho). Podnětem k napsání románu byl skutečný případ člověka, který byl popraven; román líčí osudy Juliána Sorela, jenž se pokouší po Napoleonově vzoru (svůj obdiv k němu zapírá) o společenský vzestup. Moc dobře ví, že již nelze vyniknout vojenským hrdinstvím, a tak se dává pokrytecky na kněžskou dráhu. Přijímá místo soukromého učitele u venkovského starosty pana de Renal, současně se ale stává milencem jeho ženy. Poté se Julián pokouší o církevní kariéru prostřednictvím kněžského semináře, stává se tajemníkem francouzského markýze, jehož dceru Matyldu svede. Ta však otěhotní a markýz pod tlakem situace svoluje k společensky nerovnému sňatku. Vše ale překazí udavačský dopis paní de Renal. Julián svou první milenku postřelí a při následném soudním procesu vmetá soudcům (podplaceným v jeho prospěch) do tváře pohrdání jejich společností. Odmítá milost a umírá jako vzbouřenec.
- Kartouza parmská – psychologický dvoudílný román, jenž nese autobiografické rysy; mladý hrdina
Fabrizio del Dongo, plný ideálů a nadšení, utíká z domova a stane se svědkem Napoleonovy porážky u Waterloo. Rozčarovaný se vrací clo Itálie, kde nastupuje dráhu církevního hodnostáře. Později při náhodném milostném dobrodružství zabije člověka a jako vězeň parmské citadely se zamiluje do Klélie, dcery jejího velitele. Ačkoliv se Fabriziovi podaří z věznice utéct, po čase se opět do Parmy vrací a naváže poměr s v té době již provdanou Klélií. Když však umírá nejen milenka, ale i jejich syn, ztratí Fabrizio zájem o kariéru a nalezne útočiště v parmském kartuziánském klášteře.
Alfred de Musset (1810–1857)
- pravděpodobně nejsubjektivnější francouzský romantik
- v jeho díle ústředním tématem láska (ve všech podobách – romanticky rozervaná, nespokojená,
nešťastná) - Zpověď dítěte svého věku – intimní autobiografický romantický román Francie 19. století; autor vyjadřuje svou osobní deziluzi i rozčarování celé generace žijící v prvních desetiletích 19. století. Musset byl při tvorbě inspirován osobním nenaplněným citem k Georgie Sandové. Hlavním hrdinou je šlechtic Oktavián, jemuž autor přiřkl milostné problémy. Hrdina touží po velké a opětované lásce, ale stále je odmítán a více zklamáván. Šlechtic Oktavián odchází od svého rušného, ale neuspokojivého života na venkov. Zde potkává půvabnou vdovu Brigitu. Přestože je ona o něco starší, Oktavián se zamiluje. Brigita po počátečních rozpacích z mladíkova citu lásku opětuje. Konečně tedy Oktavián našel to, co hledal. Vědomě však vyvolával žárlivé scény, k nimž neměl důvod. Svým nesmyslným chováním od sebe Brigitu vyhnal. Oktavián už pak spoléhal pouze na pomoc Boha. Autor dovedně vykreslil mladé nitro Oktaviána a jeho bolestivou duši. Hrdina i Musset se svým milostným příběhem stali nestárnoucími postavami romantické literatury a po lásce toužícími povahami.
USA
Edgar Allan POE (1809–1849)
- básník, prozaik, duchovní otec hororu a detektivky
- v raném dětství osiří, z West Pointu je vyloučen pro nekázeň, po smrti své manželky se uchyluje
k pití, pokouší se ukončit život sebevraždou, umírá na následky rvačky v baltimorské hospodě - svým literárním dílem silně ovlivní tvorbu symbolistů konce 19. století charakteristika jeho literárních děl:
- Poe byl mistrem literatury hrůzy, která byla výsledkem rafinované lidské zloby – o to více byly
hrůzostrašné povídky - jako první vytvořil postavu detektiva-amatéra, který řeší záhadné případy přísnou logickou
úvahou (Poeův Dupin byl předlohou pozdějšího Sherlocka Holmese) - při tvorbě básní a prózy preferoval racionální přístup textu: nejprve si stanovil konečný efekt a
teprve poté konstruoval děj → rozumová úvaha je daleko důležitější než náhodná inspirace (takto
vznikla legendární báseň Havran) - Havran – rozsáhlá pesimistická báseň; vypravěče zdrceného smrtí dívky navštíví havran, symbolicky usedne na bustu Pallady a svým nevermore (nikdy víc), kterým reaguje na každou otázku, jej i čtenáře přivádí na myšlenku, že nad vším vítězí smrt a nevědomí.
- Jáma a kyvadlo – ich-formou vyprávěný horor; hlavní hrdina je toledskými inkvizitory odsouzen k smrti. V kobce mu nejprve hrozí náhodný pád do díry, pak kmitající a stále se snižující kyvadlo a posléze posouvající se rozžhavené stěny. V poslední chvíli je zachráněn samotným generálem Lasallem.
Rusko
Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837)
- pravděpodobně nejznámější ruský básník
- zasáhl do vývoje všech literárních žánrů
- byl výborným poetou, prozaikem, dramatikem, kritikem, publicistou a historikem
- silně prožíval národně osvobozenecké hnutí evropských národů
- měl úzké spojení s účastníky první proticarské vzpoury, povstání děkabristů
- 1820 – odešel do vyhnanství na jih Ruska kvůli svým svobodomyslným veršům
- zemřel v boji se svým švagrem
- položil základy spisovné ruštiny
- díky Puškinovi a jeho dílu dohnalo Rusko jiné země
- v jeho textech nacházíme zoufalost zbídačeného lidu, nudu šlechty, půvab ruské přírody, tragické
konflikty, ale i upřímnou a nezměrnou lásku k zemi jako takové - Evžen Oněgin – román ve verších, legendární kniha, která líčí nejen příběh hlavního hrdiny. Po smrti svého strýce se usazuje na venkově, kde poznává dcery statkářky Larinovové, Olgu a Taťánu. V Taťáně, pro niž je Oněgin ztělesněním dívčích snů o muži, probudí chladný mladík lásku. Odhazuje proto veškeré konvence a píše mu vášnivé milostné vyznání. Oněgin tento cit neopětuje, naopak vzbudí pocit žárlivosti u svého přítele, básníka Lenského. Toho v souboji zabíjí. Otřesen touto tragédií odchází Oněgin do ciziny, ale po letech strávených cestováním se opět vrací. Taťána se mezitím provdala za staršího generála. Oněgin se sám do Taťány zamiluje, ale ta ho odmítá.; za příběhem Oněgina je ukryta hluboká reflexe o lidstvu, národě i jedinci na prahu nového století. Je tedy obrazem muže své doby, skeptického mladíka, jenž v duchu romantické devízy vždy touží po dosažení nedostupného.
- Zbytečný člověk – zejména šlechtic či příslušník vyšší vrstvy, snad talentovaného a schopného, který se ale nehodí pro obvyklou kariéru ve státní službě – stane se líným, neúspěšným, ve vztahu ke svému životu zcela pasivním, má pocit, že je zbytečný
- Bachčisarajská fontána – drobné lyricko-epické skladby (poémy), v nichž se setkáváme s hrdinou,
který je byronovsky rozervaný, horuje pro svobodu a žije v konfliktu se společností.
Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841)
- básník, prozaik a dramatik
- jeho mládí probíhalo pod taktovkou babičky
- stal se důstojníkem (dostal se rychle do konfliktu s policejním carským režimem)
- dvakrát byl nucen pobývat ve vyhnanství na Kavkaze
- Kavkaz se stal pro umělce nevyčerpatelným zdrojem umělecké inspirace
- psal již od 14 let a jeho dílem vrcholí ruský „revoluční“ romantismus
- Démon – posmrtně vydaná poéma, jež vychází z biblických a apokryfních legend o vzpouře a zavržení andělů, současně čerpá z gruzínského folklóru; Démon, symbol zla, zavržený Bohem pro svou vzpouru a odsouzený k věčné samotě, zatouží po štěstí, po vnitřním obrození. Toho chce dosáhnout prostřednictvím lásky k pozemské bytosti, ke gruzínské kněžně Tamaře. Způsobí smrt jejího ženicha a současně v Tamaře probouzí dosud neznámé pocity a pochybnosti. Tamara odchází do kláštera, aby dosáhla opět duševní rovnováhy. Démonu se nakonec podaří přesvědčit Tamaru o své lásce, jeho polibek ji však zabíjí. Znovu tedy prohrává svůj odvěký boj s Bohem a s nevírou a nenávistí pokračuje ve své nekonečné pouti.
Polsko
Adam Mickiewicz (1798–1855)
- nejvýznamnější polský romantický spisovatel
- 1823 – vyvezen do Ruska, kde se seznámil s Puškinem a sblížil se s děkabristy (až na konci 20.
let směl odjet do Paříže, kde strávil převážnou část svého života) - v době krymské války odešel do Turecka organizovat polské legie, ale cholera překazila jeho
plány - zemřel v tehdejším Cařihradě
- Pan Tadeáš – děj nás zavádí do počátku 19. století, kde se odehrává příběh dvou zemanských rodin, Horešků a Sopliců, které jsou znesvářené starým rodovým nepřátelstvím. Do Soplicova dvora přijíždí ke svému strýci Tadeáš, jenž se zamiluje do Zošky z rodu Horešů. Tento vztah však vyvolá násilnou odvetu za strany Zoščina příbuzného. Pořádek se snaží nastolit carský oddíl, to však vyvolá všeobecný odpor a Rusové jsou poraženi. Protože Tadeášovi i zemanům hrozí zatčení, odcházejí k francouzské armádě do Polska. V dramatických chvílích vychází najevo, že smrtelně zraněný mnich, který v Litvě agitoval pro přípravu protiruského povstání, je Tadeášův otec. Chtěl tak odčinit dávnou vinu, když uražen zabil jednoho z Horešků, který mu nechtěl dát svou dceru za ženu. Epos končí svatbou Tadeáše a Zošky, navíc je na Tadeášově panství zrušeno nevolnictví.
Český romantismus
Karel Hynek Mácha (1810–1836)
- nejvýznamnější básník českého romantismu
- romantik dílem i svými životními osudy, které byly v mnoha oblastech zahaleny rouškou tajemství
- pocházel ze zchudlé rodiny, narodil se na Újezdě na Malé Straně a své mládí prožil na Karlově
náměstí v Praze - vystudoval filozofii a práva
- rád cestoval – navštěvoval hrady zříceniny, jezera atd., podnikal dlouhé pěší túry (Krkonoše,
dokonce se pěšky vydal přes Alpy do severní Itálie) - psát začal již na gymnáziu (tenkrát psal německy)
- zúčastňoval se tehdejšího vlasteneckého ruchu
- hrál v českých ochotnických Kajetánských divadlech (tam poznal svou osudovou lásku Lori –
Eleonoru Šomkovou) - zemřel na těžkou náhlou cholerou těsně před sňatkem a chvíli po narození dítěte (pohřeb se
konal v plánovaný den svatby) - jeho povaha měla všechny symptomy romantika – člověka, jenž těžce snášel věčný rozpor mezi
snem a skutečností - nevyrovnaný, neustále hledající se, žil bezprostředně a dokázal si vychutnávat každý okamžik
bez vědomí budoucího - Máj – lyricko-epická báseň a nejslavnější Máchovo dílo, které se skládá z dedikace (věnování), 4 zpěvů a 2 intermezz. Samotný děj je celkem prostý a odehrává se v krajině kolem Bezdězu; mladý Vilém se dozvídá, že jeho milá Jarmila byla svedena ještě v době, než ji poznal. Zavraždí svůdce, aniž tuší, že zabil vlastního otce (právě jím byl kdysi zavržen, a tak se z něho stal obávaný loupežník). Za tento skutek je uvržen do vězení a příští den je vykonána poprava. Zdrcená Jarmila nachází dobrovolnou smrt ve vlnách jezera; hlavní jsou úvahy a propastnosti mezi individuálním vědomím toužícím po nesmrtelnosti a neodvratnou nutností zániku fyzické existence.
- kritika:
1) ihned po vydání se zvedla vlna odporu – kritici jednoznačně nedocenili umělecké kvality díly,
které přehlušují všechny ostatní požadované funkce (hlavně výchovnou)
2) Máchův hrdina se jevil jako nepochopitelný, hlavně jeho rozervanost, individualismus, navíc vrah, vězeň – to vše vedlo ke kladení spousty otázek, např. otázku vztahu jedince ke společnosti řeší Mácha ve prospěch individua, jeho vnitřního světa, který je nesmiřitelný s okolním světem
3) Mácha zde jako první vyslovil své city, zklamání i pochybnosti
interpretace: - ve středu pozornosti je tragédie mladého člověka, který zavraždil, nicméně nakonec se tu kupí
tragédie 3 lidí, která ve svém důsledku míří k obvinění společnosti - 3 lidi – svedená Jarmila, zabitý vůdce, který nejprve zapudil svého syna a posléze mu svedl
jeho dívku - společnost musí trestat, protože má viníka vraždy – v takto mechanicky uplatňovaném právu se
nikdo neptá po příčinách, hlubší odpovědnost není zkoumána - Vilém sice vraždil, ale loupežníkem se stal z otcovy viny, msta se nakonec obrátila proti
skutečnému původci dramatu - v souvislosti s Májem se hovoří o tragédii obecně lidské (v níž otázky, které si klade ve vězení
Vilém, jsou ve skutečnosti Máchovou obžalobou celé společnosti) - myšlenka: zda trestání cizí viny a tím se sám proviňovat neznamená nakonec konec myšlenky
viny? - autorovo myšlenkové ztotožnění s hrdinou – dáno i ve 4. zpěvu a nakonec i v závěrečném
zvolání, kde nejprve dochází k záměně 3. osoby za 1., Mácha splývá s postavou Viléma, aby při zvolání připojil své jméno k tragickým postavám Máje, přičemž své jméno uvedl na prvním místě, hovoří se o subjektivnosti básně - kategorie času – čas je zde subjektivně prožíván. Mácha si pod pojmem čas nepředstavuje určitou entitu (jsoucnost), ale jakousi formu vnitřního smyslu, základní rámec života, bez něhož nemůže zjev být zjevem
- máchovská melancholie – bojí se o budoucnost, pomyšlení na posmrtný život, obává se nicoty. Je ale otázkou, jestli je tahle máchovská melancholie (typický pocit prchání, pocit zániku všeho jednotlivého), pouhý osobní sentiment, nebo ucelený názor na povahu času a věčnosti
- Rozbor
- umělecké prostředky:
- epiteton: večerní máj místo májový večer = mění vžitá pojmenování
- spojování protikladných představ: Na bílé zdě stříbrnou zář… však hluboko u věži je temno
pouhé = zář x temno - kupení podobně znějících slov: „lhal lásky žel“
- eufonie: pravidelným opakováním stejných či podobných hlásek se dociluje libozvuku („Vše
lazurným se pláštěm krylo“) - sebou skupiny hlásek še-la-ý a se-lá-y
- zakončování částí či celých veršů dvojhláskami („Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku
mou i hrob můj, matku mou“) - opakováním celých celků → hudebnost verše
- užívání barev: častá je např. modrá a bílá
- oxymóron: „odumřelé hvězdy svit“, „mrtvé milenky cit“
- dynamická slovesa, přírodní obrazy hýří pohybem a napětím
- novočeský jamb: na konec verše a poloverše kladl jednoslabičné slovo → vzestupnost verše
jazykový plán: - útvary jazyka: spisovná čeština; jazyk archaický, knižní, básnický
- zvukové prostředky: eufonie (libozvučnost), onomatopoie (zvukomalba, „řinčí řetězů hřmot“),
- zvukosled (např.: „Hrdliččin zval ku lásce hlas“), rytmus (vzestupný jamb) a rým (obkročný)
- stylové rozvrstvení slovní zásoby: slova jak stylově neutrální, tak stylově zabarvená
- textové prostředky: styl vyprávěcí a popisný; dialogy, monology, řeč postav přímá
- pojmenování:
- 1. přímá: epiteton (básnický přívlastek) – konstans („zelené jezero“, „bělavé páry“) i ornans („růžový večer“), přirovnání („co slzy lásky“), antiteze (otec a syn)
- 2. nepřímá: metafora, personifikace („Jezero hladké v křovích stinných…“), metonymie, oxymorón („mrtvé milenky cit“)
- figury:
- apostrofa, řečnické otázky, časté opakování slov máj, láska, den a noc
- tematický plán
- námět: Příběh milenců Viléma a Jarmily. Oba musí tragicky zemřít. Vinu přitom nese společnost.
- Mácha se inspiroval zážitky a pocity, které získal během pobytu u svého dlouholetého přítele
Eduarda Hindla v Doksech u dnešního Máchova jezera. - Mácha při návštěvě hradu Bezděz zjistil, že v tomto kraji byl nedávno popraven mladík Schiffner, jenž zabil svého vlastního otce, protože mu bránil v lásce. Vedle toho se do básně promítlo i romantické prostředí zdejší krajiny.
- epizody: Vyskytují se doplnění děje, návaznost na děj. Jedná se o dvě mezihry, první pojednává o přípravách na popravišti (formou rozhovoru duchů, každý říká, jak se na přivítání nového druha přichystá), druhá o nářku Vilémových druhů, kteří ztratili svého vůdce.
- děj: Realizuje se v událostech.
- postavy:
- Vilém – loupežník, omylem zabíjí svého otce, viní společnost, cítí se být nevinný. Ve vězení myslí na Jarmilu a vzpomíná na své mládí. Dochází k závěru, že po smrti ho již nic nečeká.
- Jarmila – milenka Viléma, páchá kvůli lásce sebevraždu.
- Poutník – objevuje se ke konci básně (v posledním zpěvu), ztotožnění autora, srovnává svůj osud s osudem Viléma. Mluví o sobě, o svém mládí a poznává, že mládí je již ztracené. V samotném závěru
- zvolání: „ Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“
- prostředí: Skutečné, místně určité a je zachyceno podrobně (jedná se o krajinu u Doks, pod Bezdězem). Bez bližšího časového vymezení. pojetí díla: tragika.
- kompoziční plán: jedná se o lyricko-epickou báseň
- kompoziční postupy: Chronologický postup, také retrospektivní (ve vzpomínkových pasážích). Využití kontrastu jak v tematické (čas přírody a lidského bytí), tak jazykové rovině („na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“). Gradace se nekoná, děj je potlačen. Paralela poutníka a Viléma.
- vztah dějových linií: Řetězový, návaznost událostí, spjaty s ústředním příběhem. Paralelní vztah vzpomínkových pasáží.
- forma: Na začátku věnování (to aby byla báseň dostatečně vlastenecky česká). 4 zpěvy, 2 mezihry
- (intermezza):
- I. zpěv: Obraz májové přírody, sebevražda Jarmily skokem do jezera. Motiv lásky a nevěry.
- II. zpěv: Vilém ve vězení, úvahy o vině. Kontrast v čase – věčnost přírody a omezenost jeho zbývajícího času do popravy. Pocit křivdy a vzdoru.
- III. intermezzo: Půlnoční popraviště v přípravě na popravu Viléma.
- IV. zpěv: Vrchol, poprava Viléma. Vilémovo vyznání lásky k přírodě a rodné zemi. Obžaloba společnosti.
- V. intermezzo: Nářek Vilémových druhů.
- VI. zpěv (epilog): Po čase přichází poutník, autor se ztotožňuje, zamyšlení nad tragikou lidského osudu. Závěr tragický.
- Cikání – román, jenž v drobných obměnách využívá téměř stejného námětu jako Máj. Slovní portrét mladého cikána je někdy považován za autoportrét Máchúv (skutečná podoba básníka se totiž nedochovala).
- Marinka – povídka inspirovaná hudbou se čtyřmi zpěvy a ouverturou (předzpěvem); děj začíná popisem večerního parku, kterým prochází básník Hynek. Osloví ho žebrající houslista a předá mu dopis od své nemocné dcery Marinky – ta ho prosí, aby ji navštívil, protože je to její oblíbený básník a ona by ho ráda poznala, než zemře. Hynek její prosbu vyslyší a přijde za ní do chudinské čtvrti Na Františku. Marinka zrovna hraje na piano, což básníka okouzlí. Hynek ale musí odjet, a když se vrátí, stihne jen Marinčin pohřeb.
- Pouť krkonošská – krátká básnická próza, kde barvitě líčí cestu, jež přesvědčivě evokuje tajuplnou atmosféru poutě; dvacetiletému poutníkovi se o půlnoci zjeví na vrcholu Sněžky napolo zřícený klášter. Mladík do něho vstoupí, setká se s tajemnými mnichy a během několika hodin zestárne o mnoho let.