Petrolejové lampy – rozbor díla k maturitě

rozbor-díla

 

Kniha: Petrolejové lampy

Autor: Jaroslav Havlíček

Přidal(a): JH-PL, Jan Jabůrek

 

 

Autor: Jaroslav Havlíček (1896 – 1943)

  • přední český autor meziválečné literatury, jeden z nejvýznamnějších autorů české psychologické prózy
  • narodil se 3. 2. 1896 v Jilemnici v rodině učitele
  • studoval na jičínské reálce a gymnáziu, kde v roce 1913 odmaturoval, zapsal se na obchodní akademii v Chrudimi
  • vysokou školu nedokončil (obchodní obor na ČVÚT v Praze), protože byl odveden na frontu 1. sv. války jako jednoroční dobrovolník – bojoval v Rusku, v Itálii i na Slovensku
  • po válce začal pracovat jako bankovní úředník – přitom se pokoušel dokončit vysokou školu, ale pro nedostatek času musel studií zanechat
  • od poloviny 20. let se kromě zaměstnání věnoval i literatuře
  • jeho meziválečné psychologické romány obsahují prvky naturalismu
  • své povídky publikoval v časopisech Zvon, Lumír a Národní listy

 

Díla lze rozdělit na několik částí:

  • Povídkové cykly –  vyznačují  se velkým rozsahem a rozmanitostí, jejich náměty jsou např.  domov, osudy žen, dětství, smrt, záhada či milostné vztahy
    • Neopatrné panny – soubor pěti povídek, tragické příběhy ženských hrdinek v době 1. sv. války
    • Cesta loutek – povídky o dětství
    • O marné lásce – milostné povídky
  • Novely a povídky
    • Máňa – vzpomínky na dospívání v Jilemnici
    • Útěk z civilizace – toto dílo je unikátní v Havlíčkově tvorbě – lze v něm najít motivy útěku před problémy a boje se svědomím
    • Synáček – psychologická novela, vypráví o vedlejší postavě z Petrolejových lamp
  • Romány
    • Neviditelný – Hlavním hrdinou je inženýr, který si vezme dědičku továrny. Po svatbě zjistí, že v domě s nimi žije i bláznivý strýček Cyril, který si myslí, že je neviditelný.
    • Ta třetí – psychologická studie bezvýznamného, nerozhodného úředníka, který svojí arogancí poznamená životy dvou žen
    • Vlčí kůže – nedokončené pokračování Petrolejových lamp
  • Po jeho smrti byla z jeho díla sestavena a vydána řada povídkových souborů:
    • Zázrak flamendrů
    • Prodavač času – výrazně pesimistické dílo o všedním životě a boji člověka s existencí, autobiografické prvky
    • Hodinky pana Balabána

 

Styl tvorby:

  • Pečlivě vykresluje prostředí. Soustředí se na nitro člověka a jejich začleňováním do děje. Popisuje tragické lidské osudy, věnuje se degenerovaným jedincům – mentálně nebo vlivem postupující nemoci, duševní stavy často velmi narušených lidí a extrémní situace. Podává realistický obraz maloměsta a degradace jeho společnosti.
  • Propracovanost psychiky románových postav, zvláště ženských hrdinek a schopnost lyrizovat realistický až naturalistický pohled na skutečnost.
  • Pro Havlíčkovy knihy je typická pevná dějová linie, ironické napětí, smysl pro protiklady, záliba v bizardních situacích, střet dobra a zla a významnost detailu pro výklad celku.
  • V řadě děl se objevují podobné motivy či náměty – detektivní zápletka, osudy žen, domov.
  • Přispíval do Národních listů. Své povídky publikoval Jaroslav Havlíček v řadě časopisů – Cesta, Sever a východ, Lumír aj. Značná část literárního díla Jaroslava Havlíčka zůstala v rukopisech a byla postupně vydávána až po jeho smrti.

 

Meziválečná psychologická próza

  • Autoři využívali nejnovější poznatky z psychologie a psychiatrie
  • Před realistickými popisy upřednostňovali ponor do duševního života postav
  • Rozkvět v době okupace (o skutečném životě psát nemohou, uchylují se k alegoriím, v nichž rozebírají obecné principy zla)
  • V centru pozornosti pudy člověka, patologické jevy
  • Hlavní hrdinové jsou lidé nějakým způsobem postiženi
  • Česká literatura ovlivněna např. Kafkou, Dostojevským, Proustem, Joycem.
  • Po roce 1948 se oficiální literaturou staly bohužel schematické budovatelské romány, úplně jiné a nekvalitní oproti psycholg. próze

 

Další představitelé:

 

Rozbor díla: Petrolejové lampy

  • Dílo vyšlo roku 1935 pod názvem Vyprahlé touhy, ale konečné přepracování a přejmenování na Petrolejové lampy až v roce 1944
  • Psychologický román
  • Epický román = má děj, příběh, určení, časové a příčinné souvislosti, větší rozsah, řada událostí soustředěných kolem společného jádra, mnoho postav i dějových linií

 

Název knihy:

  • 3 části, symbolika lamp charakterizuje dobu před nástupem elektrického osvětlení, dobu, kdy „staré“ střídá „nové, moderní“.

 

Hlavní myšlenka

  • popsat psychický stav a vývoj hlavní hrdinky v průběhu jejího života, zachytit mezilidské vztahy v její rodině i s ostatními lidmi ; ukázat, že i když se váš život vůbec nevyvíjí podle vašich představ, nikdy se nesmíte vzdát

 

Motivy:

  • smrt, nešťastné manželství, nenaplněné sny, nemoc, rodinné vztahy, degenerace, maloměstská společnost, osud, nový začátek

 

Kompozice:

  • chronologická (autor dodržuje časovou posloupnost)
  • 3 části: Lampy svítí a prostírá se (33 kapitol); Sytý u stolu (22 kapitol); Lampy zhasínají (11 kapitol)

 

Umělecké a kompoziční prostředky:

  • propracovaná psychika románových postav (zvláště žen), dramatická gradace (stupňování) příběhu, naturalistické prvky (snaží se zachytit nezkreslenou realitu), působivé scény zachycující atmosféru maloměsta.
  • Er-forma.

 

Vypravěč:

  • vševědoucí
  • pásmo vypravěče se často prolíná s vnitřním monologem postav
  • hlavně v er-formě (3.os.sg.)

 

Druhy řeči:

  • Převažují dialogy, ale jsou použity i vnitřní monology (např. při úvahách).

 

Jazyk:

  • střízlivý, věcný, spisovný, působivý, popisy prostředí a vnitřní svět hrdinů
  • dle stylového rozvrstvení:
    • archaismykadeře, churavý, děvečka, robota, nebožtík
    • zdrobněliny- městečko, zahrádka, psaníčko, kvítky
    • přechodníky – opíraje, protírajíce, křižujíc
  • umělecké prostředky
    • synekdocha: Neposmívalo se mu to oko?
    • Husté obočí se zachmuřilo.
    • metafora: Zmučená kostra se táhla od stolu ke skříni.
    • šermoval rukama
    • řečnická otázka: Usínat- není to totéž jako umírat?
    • metonymie: Nemá všech pět pohromadě.
    • přirovnání: Únor byl stejně krutý jako leden.
    • Otřásl se jako opravdový pekelník.
    • personifikace: Jaro se ohlašovalo.

 

Místo děje:

  • Kniha nabízí obraz mravního úpadku a rozpadajícího se maloměstského světa v prostředí  podkrkonošského městečka Jilemnice na přelomu 19. a 20. století

 

Hlavní postavy:

  • Rozporuplné, nedokonalé bytosti, které po dokonalosti a štěstí spíše jen touží
  • Autor zdařile vykresli povahy postav a zejména na osudu hl hrdinky názorně předvedl determinovanost (předurčenost) lidského života (hl. znak naturalismu).

Štěpka Kiliánová

  • Hodná, obětavá, odvážná, pilná, svérázná, vitální, společenská, trochu výstřední, nehezká.
  • Ústřední postava celého románu. Svérázná dívka, která nejen vzhledem, ale ani chováním neodpovídá dobovému ideálu ženy. V díle je sledován její vývoj od dětství až do jejího ovdovění. Tato mladá dívka je sice pracovitá a dobrosrdečná a nechybí jí ani smysl pro humor, ale je postavou trochu příliš hromotluk, krásy příliš nepobrala, je prostořeká a u mužů tudíž nemá velký úspěch. Je činorodá a nevynechá jedinou příležitost nějak se uplatnit. Prostředí maloměsta ji dusí, žije v ovzduší nepochopení, předstíraných citů, přetvářky a Štěpě jsou neustále matkou vnucováni adepti na ženění, kteří ovšem musejí pocházet z téhož okruhu jako ona. Štěpa je však jiná než ostatní dívky. Chová se emancipovaně, za to si vyslouží pověst dívky volných mravů a ta přirozeně nápadníky z řad městské honorace odrazuje. Stárnoucí dívka silně touží po dětech a po rodině. Nakonec se dočká svého štěstí: ze strachu, že zůstane starou pannou po své třicítce přijme nabídku k sňatku od zkrachovalého důstojníka  Pavla Maliny, svého bratrance. Jeho bratr Jan ho nadále odmítá živit, a proto Pavel nabídne sňatek Štěpce. Bere si ji ale akvůli jejímu bohatému věnu, aby mohl lenošit.  Až po svatbě Štěpka zjistí, že manžel pije a má syfilis. Avšak nevzdává se, o manžela se s marnou obětavostí stará, pečuje, je vystavena zlomyslnému posměchu okolí, přetrpí však s mužem jeho nemoc až do dramatických konců, kdy umírá šílený v ústavu pro choromyslné.
  • Štěpka byla silná osobnost, kterou ani tragické zkušenosti nezlomily, žila si svůj vlastní život podle svého svědomí, měla i sílu pomáhat ostatním, přístup starého Maliny a Jana se změnil až po smrti Pavla, přesvědčila svou energičností a obětavostí oba zatvrzelé sedláky o svých kvalitách, začali ji brát jako rovnocennou. Z praktických důvodů začne pomýšlet na nový život s Pavlovým bratrem Janem, ne z lásky, jen aby zachránila skomrající statek.
  • Její osud je pevně svázán s válečnými událostmi.

Stavitel Kilián

  • Štěpčin otec. Toužil po synovi, ale v jeho manželství se narodilo jen jediné dítě – dívka. Je to pracovitý člověk, který za svůj život zmnohonásobil svůj původní kapitál. Je šetrný, hrdý a nepříliš otevřený.

Anna Kiliánová

  • Štěpčina matka. Sestra statkáře Maliny, otce obou bratranců. Velice zbožná, nikdy si nepotrpěla na přílišné projevování citů. Proto byla Štěpčina rodina ve vztazích vždy spíše studená, chladná.

Pavel Malina

  • Cynický, degenerovaný,  líný, nezodpovědný, zhýralý, vypočítavý. Původem z Vejrychovského hospodářství. Jakožto talentovanější ze synů Josefa Maliny dostal příležitost se vzdělávat. Rozhodl se ale pro vojenskou školu a na vojně se potom dal na víno, ženy a zpěv, měl velké dluhy z karet. Svým nevázaným způsobem života „získal“ syfilis, která vedla k tomu, že ve svých osmatřiceti letech jako šílený  zemřel.

Jan Malina

  • Starší ze synů Josefa Maliny, pracovitý a dobrý hospodář, který dlouho dřel jen na bratrovy dluhy. Proto se v pozdějším věku zatvrdil. Vždycky byl velmi šetrný.

Josef Malina

Otec obou synů ze statku. Přežil své mladší dítě. A ačkoli zpočátku neměl Štěpku Kiliánovou v lásce, později zjistil, že je to dobrá žena, dříč, které záleží na rodovém majetku.

 

Stručný děj

Román Petrolejové lampy měl být prvním dílem nerealizované trilogie z prostředí Jilemnicka. Hlavní hrdinkou je Štěpa Kiliánová, která si v mládí často hrávala s bratranci Janem a Pavlem Malinovými. Pavel se později stane důstojníkem, je líný, namyšlený, střídá ženy, opíjí se, oddává se karbanu a zadluží rodinný statek. Když je suspendován a bratr Jan ho odmítne podporovat, dvoří se vypočítavě Štěpě, o kterou jiní muži nestojí. Štěpa nechce zůstat starou pannou a touží po dětech. Proto si na rodičích vyvzdoruje svatbu. Neví ale, že Pavel onemocněl syfilidou a nemůže mít děti. Postupně se u něj projevuje progresivní paralýza. Štěpa o duševně chátrajícího manžela oddaně pečuje. Nakonec ho ale Jan přes její nesouhlas odveze do ústavu pro choromyslné, kde Pavel umírá. Štěpa začíná nový, snad šťastnější život s Janem.

 

Podrobný děj:

Děj románu začíná popisem Štěpčina dětství. Vypráví o tom, jakým dvojím životem Štěpka v této své životní etapě žila – zpola s Malinovými kluky na Vejrychovském dvoře, kde se učila střílet z luku, zabývala se domácími zvířaty a prala se s oběma chlapci. Zpola ve městě se svými rodiči jakožto dítě z bohaté rodiny, chodila způsobně do školy a stýkala se s děvčaty z podobně finančně zajištěných rodin. Štěpka už jako dítě velmi ráda snila. Byla vždycky jiná než všechny ostatní dívky z městečka. Svou upřímností, nevázaností a drzostí se později dostala na „černou listinu“. Po dokončení základní školy byla svými rodiči poslána k jakési jejich známé do Jičína, kde poznala městský život. Když se po roce vrátila, čekalo ji ale jen nekonečné vyšívání, které ji nenaplňovalo. Začala hrát divadlo a byla v něm velice úspěšná. Později chodila do tanečních, stýkala se s ostatními mladými lidmi, po nedělních návštěvách kostela chodila na korzo. Nápadníků ale moc neměla. Vlastně byli dva a oba nakonec nějak odradila. Zůstala sama se svou nesmírnou touhou po dětech. Kartářka jí prozradila, že její štěstí přijde v době válečné, čekala tedy na válku a hltala novinové zprávy. Žádný konflikt se ale nikde neobjevoval a Štěpka pozvolna stárla. Bavila se hraním divadla, zastala doma místo hospodyně, která zemřela.

Když už začínala ztrácet naději, že se vdá, objevil se v městečku její bratranec Pavel Malina. Vrátil se z vojny, byl už vysloužilcem, dále jej v armádě nechtěli. Žil u svého otce a bratra, kterým jeho přítomnost nebyla zrovna příjemná – Pavel totiž nadělal během svého vojenského života Vejrychovsku obrovské dluhy a ani k práci se neměl. Otec v něj ztratil důvěru a bratr jej nenáviděl. Chtěli po něm, aby odešel ze statku, ale tu se Pavel vytasil s obrovským nápadem – vezme si za ženu Štěpku, ona svými penězi dostane Vejrychovsko z nesnází a on bude moci v klidu žít. Pavel se tedy začne Štěpce dvořit a ta se do něho zamiluje. I přes počáteční odpor jejích rodičů si ho vezme za muže, její otec jim nakonec na pozemku patřícímu ke statku postaví krásný dům. Štěpka je šťastná. Záhy po svatbě ale přicházejí první problémy. Pavel se nějak nechce zhostit své „manželské povinnosti“…a Štěpka by si tolik přála mít děti! Nakonec se jí Pavel přizná, že je nemocen (neřekne jí ale přesně, co mu je) a ona ho donutí jezdit do Jičína k lékaři. Léčba ale nikam nevede, a tak se Štěpka smiřuje se svým osudem. Začne se starat o statek a stane se z ní výtečná selka. Pavel pozvolna schází. Jeho zdravotní stav se horší, přestává chodit a od lidí z městečka se mu dostává přízviska „skákavý hejtman“. Baví se tím, že je na všechny ve statku zlý. Brzy nato Štěpce umírá otec. Stavitelův pohřeb Pavla vyděsí, začnou se u něho objevovat záchvaty zuřivosti, vše rozbíjí, blábolí nesmyslné věci. Nikdo se o něho nezajímá a jeho jednou pojme nápad zabít se. Vezme si bryčku a jede k propasti, která se nachází na nedaleké hoře. Tam ho Štěpka v noci a zmrzlého najde a musí ho snést dolů. Štěpka definitivně zjišťuje, že se Pavel zbláznil. Svou péči obětavě dělí mezi něho a svou nemocnou matku. Je vyčerpaná. Matka posléze umírá a jí zbývá péče o Pavla. I ta se ale z jejího života ztratí – jeho bratr jej bez jejího vědomí dává převést do Prahy do ústavu. Štěpka se tam vydává, chce jej přivézt zpátky, ale lékař jí vysvětluje, že to není možné. Několik měsíců nato hejtman umírá. Štěpka se stává vdovou a uvědomuje si, že možná ještě s někým bude mít děti, že ještě není tak zcela ztracená. Totéž běží hlavou Janovi. Zda se tito dva lidé dají dohromady, se už ale z románu nedozvíme, jeho děj je prakticky neukončený.

 

Další údaje:

  • První dokončený román, který je věnován rodné Jilemnici – kniha měla být původně trilogií o Štěpce Kiliánové a městě Jilemnici (za života ale stihl pouze přepracovat Petrolejové lampy a napsat torzo románu Vlčí kůže)
  • Příběh je zaměřen na hlavní hrdinku, která žije v  maloměstě na přelomu 19. a 20. století
  • Autor sleduje přerod z městské paničky v těžce pracující selku
  • Kniha je zakončená tak, že naznačuje budoucnost. Janovi v hlavě probíhá myšlenka, že by si ji mohl vzít protentokrát on, aby spojili obě poloviny statku. Právě neukončený děj měl být přichystán pro další knížku (Vlčí kůže) z trilogie o Štěpce Kiliánové.

 

Inspirace dílem

  • Podle románu natočil Juraj Herz 1971 stejnojmenný film, právě díky filmu se příběh nepoddajné a energické Štěpky dostal do širšího povědomí. V hl. rolích Iva Janžurová a Petr Čepek.

 

Ukázka z 3. části knihy

Štěpka snášela pokorně všechna příkoří, která způsobil, od rána do noci se plahočila po podlaze a poklízela jeho nečistoty, trpěla mlčky rozbíjení nádobí a ničení bytu, ať je prováděl plecháči, úlomky střepů, lžicí nebo poleny, avšak urážku, cynickou urážku své drahé, mrtvé maminky snést nedovedla.

Rozpřáhla se a udeřila. Hejtman ztichl. Hleděl na ni vyděšeně  kalnýma očima. Přišlo jí ho líto. (…)

Byla také jen člověk, ubohá Štěpka, byla jen prostý, uštvaný člověk, první zvednutí ruky  k ráně ji svedlo.. Byla již víc než syta toho věčného posluhování. Měla už také právo na trochu klidu. Začala hejtmana odvykat jeho nepěkným zvykům – bitím. Kdysi – jednou- dal se do pláče. Sedla si na zem u jeho nohou a plakala s ním. Plakala pro tak mnohé. (…) Celé dny trávila u šíleného muže – připadala si už také napolo bláznivá. Na štěstí to všechno trvalo  jen krátký čas. Události měly neobyčejně rychlý spád.

(…)

V ukázce je řeč autorská-pásmo vypravěče ve 3. osobě sg., ale v 2. části ukázky v promluvě Jana je vyjádřen vnitřní monolog, v 1. os. sg.,  zachycuje myšlenkový a citový, vnitřní svět postavy v určitém okamžiku, neoznačuje se uvozovkami na rozdíl od řeči přímé.

 

Vlastní názor

  • všechny hlavní postavy byly realistické a propracované
  • knížka se mi dobře četla díky jednoduchému a strohému jazyku, a také díky soustředěné dějové linii – příběh byl o životě Štěpky Kiliánové a všechno, co se stalo, s ní nějakým způsobem souviselo
  • líbilo se mi, že zobrazuje život bez příkras a takový, jaký je
  • Štěpka je podle mě zajímavá a sympatická hlavní hrdinka, a díky tomu, že se příběh nejvíc věnuje jí, vždy jsem dokázal pochopit její rozhodnutí, a co jí k nim vedlo, i když jsem si sám myslel, že by se tak rozhodnout neměla