Petrolejové lampy – rozbor díla k maturitě

 

Kniha: Petrolejové lampy

Autor: Jaroslav Havlíček

Přidal(a): Jaroslav Havlíček – Petrolejové lampy

 

 

Meziválečná  psychologická próza

–          Autoři využívali nejnovější poznatky z psychologie a psychiatrie

–          Před realistickými popisy upřednostňovali ponor do duševního života postav

–          Rozkvět v době okupace (o skutečném životě psát nemohou, uchylují se k alegoriím, v nichž rozebírají obecné principy zla)

–          V centru pozornosti pudy člověka, patologické jevy

–          Hlavní hrdinové jsou lidé nějakým způsobem postiženi

–          Česká literatura ovlivněna např. Kafkou, Dostojevským, Proustem, Joycem.

(Po roce 1948 se oficiální literaturou staly bohužel schematické budovatelské romány, úplně jiné a nekvalitní oproti psycholg. próze)

 

Jaroslav Havlíček (1896 – 1943)

–          Vystudoval gymnázium, vysokou školu nedokončil, protože byl odveden na frontu 1. sv. války, po válce dostudoval  a živil se jako úředník

–          přední  český  autor meziválečné psycholog. prózy

 

Meziválečné psychologické romány s prvky naturalismu:

–          Petrolejové lampy

Neviditelný

Ta třetí

Helimadoe

 

Novely:

Synáček

Dílo obecně vyniká detailním prokreslením postav a prostředí, v němž se postavy pohybují, zachycuje hl. maloměstské prostředí, které je strohé, zbavuje člověka iluzí, toto prostředí je střídáno se snovými, silně lyrizovanými pasážemi, postavy mnohdy často ztroskotají, podléhají svým zhoubným vlastnostem a osudu, kterému nedokážou čelit. Tím se blíží naturalistickému vidění světa.

Petrolejové lampy

–         Dílo vyšlo roku 1935 pod názvem Vyprahlé touhy, ale konečné přepracování a přejmenování na Petrolejové lampy až v roce 1944

–         První dokončený román, který je věnován rodné Jilemnici

–         Příběh je zaměřen na hlavní hrdinku, která žije  v  maloměstě na přelomu 19. a 20. století

–         Autor sleduje přerod z městské paničky v těžce pracující selku

popsat žánr knihy, charakteristiku postav, prostředí, slovní zásobu, výňatek dát do kontextu knihy,

– zasadit orientačně tvorbu J. Havlíčka do kontextu české literatury

 

Hlavní postavy: rozporuplné, nedokonalé bytosti, které  po dokonalosti a štěstí spíše jen touží

Štěpka Kiliánová – hodná, obětavá, odvážná, pilná, svérázná, vitální, společenská, trochu výstřední, nehezká.

Ústřední postava celého románu. Svérázná dívka, která nejen vzhledem, ale ani chováním neodpovídá dobovému ideálu ženy. V díle je sledován její vývoj od dětství až do jejího ovdovění. Tato mladá dívka je sice pracovitá a dobrosrdečná a nechybí jí ani smysl pro humor, ale je postavou trochu příliš hromotluk, krásy příliš nepobrala, je prostořeká a u mužů tudíž nemá velký úspěch. Je činorodá a nevynechá jedinou příležitost nějak se uplatnit. Prostředí maloměsta ji dusí, žije v ovzduší nepochopení, předstíraných citů, přetvářky a Štěpě jsou neustále matkou vnucováni adepti na ženění, kteří ovšem musejí pocházet z téhož okruhu jako ona. Štěpa je však jiná než ostatní dívky. Chová se emancipovaně, za to si vyslouží pověst dívky volných mravů a ta přirozeně nápadníky z řad městské honorace odrazuje. Stárnoucí dívka silně touží po dětech a po rodině. Nakonec se dočká svého štěstí: ze strachu, že zůstane starou pannou po své třicítce přijme nabídku k sňatku od zkrachovalého důstojníka  Pavla Maliny, svého bratrance. Jeho bratr Jan ho nadále odmítá živit, a proto Pavel nabídne sňatek Štěpce. Bere si ji ale akvůli jejímu bohatému věnu, aby mohl lenošit.  Až po svatbě Štěpka zjistí, že manžel pije a má syfilis. Avšak nevzdává se, o manžela se s marnou obětavostí stará, pečuje, je vystavena zlomyslnému posměchu okolí, přetrpí však s mužem jeho nemoc až do dramatických konců, kdy umírá šílený v ústavu pro choromyslné.

Štěpka byla silná osobnost, kterou ani tragické zkušenosti nezlomily, žila si svůj vlastní život podle svého svědomí, měla i sílu pomáhat ostatním, přístup starého Maliny a Jana se změnil až po smrti Pavla, přesvědčila svou energičností a obětavostí oba zatvrzelé sedláky o svých kvalitách, začali ji brát jako rovnocennou. Z praktických důvodů začne pomýšlet na nový život s Pavlovým bratrem Janem, ne z lásky, jen aby zachránila skomrající statek.

Její osud je pevně svázán s válečnými událostmi.

 

stavitel Kilián – Štěpčin otec. Toužil po synovi, ale v jeho manželství se narodilo jen jediné dítě – dívka. Je to pracovitý člověk, který za svůj život zmnohonásobil svůj původní kapitál. Je šetrný, hrdý a nepříliš otevřený.
Anna Kiliánová – Štěpčina matka. Sestra statkáře Maliny, otce obou bratranců. Velice zbožná, nikdy si nepotrpěla na přílišné projevování citů. Proto byla Štěpčina rodina ve vztazích vždy spíše studená, chladná.
Pavel Malina – cynický, degenerovaný,  líný, nezodpovědný, zhýralý, vypočítavý. Původem z Vejrychovského hospodářství. Jakožto talentovanější ze synů Josefa Maliny dostal příležitost se vzdělávat. Rozhodl se ale pro vojenskou školu a na vojně se potom dal na víno, ženy a zpěv, měl velké dluhy z karet. Svým nevázaným způsobem života „získal“ syfilis, která vedla k tomu, že ve svých osmatřiceti letech jako šílený  zemřel.
Jan Malina – starší ze synů Josefa Maliny, pracovitý a dobrý hospodář, který dlouho dřel jen na bratrovy dluhy. Proto se v pozdějším věku zatvrdil. Vždycky byl velmi šetrný.
Josef Malina – otec obou synů ze statku. Přežil své mladší dítě. A ačkoli zpočátku neměl Štěpku Kiliánovou v lásce, později zjistil, že je to dobrá žena, dříč, které záleží na rodovém majetku.

 

Kniha nabízí obraz mravního úpadku a rozpadajícího se maloměstského světa v prostředí  podkrkonošského městečka  Jilemnice na přelomu 19. a 20. století

Název knihy: 3 části, symbolika lamp charakterizuje dobu před nástupem elektrického osvětlení, dobu, kdy „staré“ střídá „nové, moderní“.

Jazyk: střízlivý, věcný, spisovný, působivý, popisy prostředí a vnitřní svět hrdinů  hl. v er-formě (3.os.sg.), pásmo vypravěče se často prolíná s vnitřním monologem postav.

 

Stručný děj

Román Petrolejové lampy měl být prvním dílem nerealizované trilogie z prostředí Jilemnicka. Hlavní hrdinkou je Štěpa Kiliánová, která si v mládí často hrávala s bratranci Janem a Pavlem Malinovými. Pavel se později stane důstojníkem, je líný, namyšlený, střídá ženy, opíjí se, oddává se karbanu a zadluží rodinný statek. Když je suspendován a bratr Jan ho odmítne podporovat, dvoří se vypočítavě Štěpě, o kterou jiní muži nestojí. Štěpa nechce zůstat starou pannou a touží po dětech. Proto si na rodičích vyvzdoruje svatbu. Neví ale, že Pavel onemocněl syfilidou a nemůže mít děti. Postupně se u něj projevuje progresivní paralýza. Štěpa o duševně chátrajícího manžela oddaně pečuje. Nakonec ho ale Jan přes její nesouhlas odveze do ústavu pro choromyslné, kde Pavel umírá. Štěpa začíná nový, snad šťastnější život s Janem.

 

Podrobný děj:

Děj románu začíná popisem Štěpčina dětství. Vypráví o tom, jakým dvojím životem Štěpka v této své životní etapě žila – zpola s Malinovými kluky na Vejrychovském dvoře, kde se učila střílet z luku, zabývala se domácími zvířaty a prala se s oběma chlapci. Zpola ve městě se svými rodiči jakožto dítě z bohaté rodiny, chodila způsobně do školy a stýkala se s děvčaty z podobně finančně zajištěných rodin. Štěpka už jako dítě velmi ráda snila. Byla vždycky jiná než všechny ostatní dívky z městečka. Svou upřímností, nevázaností a drzostí se později dostala na „černou listinu“. Po dokončení základní školy byla svými rodiči poslána k jakési jejich známé do Jičína, kde poznala městský život. Když se po roce vrátila, čekalo ji ale jen nekonečné vyšívání, které ji nenaplňovalo. Začala hrát divadlo a byla v něm velice úspěšná. Později chodila do tanečních, stýkala se s ostatními mladými lidmi, po nedělních návštěvách kostela chodila na korzo. Nápadníků ale moc neměla. Vlastně byli dva a oba nakonec nějak odradila. Zůstala sama se svou nesmírnou touhou po dětech. Kartářka jí prozradila, že její štěstí přijde v době válečné, čekala tedy na válku a hltala novinové zprávy. Žádný konflikt se ale nikde neobjevoval a Štěpka pozvolna stárla. Bavila se hraním divadla, zastala doma místo hospodyně, která zemřela.

Když už začínala ztrácet naději, že se vdá, objevil se v městečku její bratranec Pavel Malina. Vrátil se z vojny, byl už vysloužilcem, dále jej v armádě nechtěli. Žil u svého otce a bratra, kterým jeho přítomnost nebyla zrovna příjemná – Pavel totiž nadělal během svého vojenského života Vejrychovsku obrovské dluhy a ani k práci se neměl. Otec v něj ztratil důvěru a bratr jej nenáviděl. Chtěli po něm, aby odešel ze statku, ale tu se Pavel vytasil s obrovským nápadem – vezme si za ženu Štěpku, ona svými penězi dostane Vejrychovsko z nesnází a on bude moci v klidu žít. Pavel se tedy začne Štěpce dvořit a ta se do něho zamiluje. I přes počáteční odpor jejích rodičů si ho vezme za muže, její otec jim nakonec na pozemku patřícímu ke statku postaví krásný dům. Štěpka je šťastná. Záhy po svatbě ale přicházejí první problémy. Pavel se nějak nechce zhostit své „manželské povinnosti“…a Štěpka by si tolik přála mít děti! Nakonec se jí Pavel přizná, že je nemocen (neřekne jí ale přesně, co mu je) a ona ho donutí jezdit do Jičína k lékaři. Léčba ale nikam nevede, a tak se Štěpka smiřuje se svým osudem. Začne se starat o statek a stane se z ní výtečná selka. Pavel pozvolna schází. Jeho zdravotní stav se horší, přestává chodit a od lidí z městečka se mu dostává přízviska „skákavý hejtman“. Baví se tím, že je na všechny ve statku zlý. Brzy nato Štěpce umírá otec. Stavitelův pohřeb Pavla vyděsí, začnou se u něho objevovat záchvaty zuřivosti, vše rozbíjí, blábolí nesmyslné věci. Nikdo se o něho nezajímá a jeho jednou pojme nápad zabít se. Vezme si bryčku a jede k propasti, která se nachází na nedaleké hoře. Tam ho Štěpka v noci a zmrzlého najde a musí ho snést dolů. Štěpka definitivně zjišťuje, že se Pavel zbláznil. Svou péči obětavě dělí mezi něho a svou nemocnou matku. Je vyčerpaná. Matka posléze umírá a jí zbývá péče o Pavla. I ta se ale z jejího života ztratí – jeho bratr jej bez jejího vědomí dává převést do Prahy do ústavu. Štěpka se tam vydává, chce jej přivézt zpátky, ale lékař jí vysvětluje, že to není možné. Několik měsíců nato hejtman umírá. Štěpka se stává vdovou a uvědomuje si, že možná ještě s někým bude mít děti, že ještě není tak zcela ztracená. Totéž běží hlavou Janovi. Zda se tito dva lidé dají dohromady, se už ale z románu nedozvíme, jeho děj je prakticky neukončený.

 

Autor zdařile vykresli povahy postav a zejména na osudu hl hrdinky názorně předvedl

determinovanost (předurčenost) lidského života (hl. znak naturalismu).

Podle románu natočil Juraj Herz 1971 stejnojmenný film, právě díky filmu se příběh nepoddajné a energické Štěpky dostal do širšího povědomí .

V hl. rolích Iva Janžurová a Petr Čepek.

 

Ukázka z 3. části knihy

Štěpka snášela pokorně všechna příkoří, která způsobil, od rána do noci se plahočila po podlaze a poklízela jeho nečistoty, trpěla mlčky rozbíjení nádobí a ničení bytu, ať je prováděl plecháči, úlomky střepů, lžicí nebo poleny, avšak urážku, cynickou urážku své drahé, mrtvé maminky snést nedovedla.

Rozpřáhla se a udeřila. Hejtman ztichl. Hleděl na ni vyděšeně  kalnýma očima. Přišlo jí ho líto. (…)

Byla také jen člověk, ubohá Štěpka, byla jen prostý, uštvaný člověk, první zvednutí ruky  k ráně ji svedlo.. Byla již víc než syta toho věčného posluhování. Měla už také právo na trochu klidu. Začala hejtmana odvykat jeho nepěkným zvykům – bitím. Kdysi – jednou- dal se do pláče. Sedla si na zem u jeho nohou a plakala s ním. Plakala pro tak mnohé. (…) Celé dny trávila u šíleného muže – připadala si už také napolo bláznivá. Na štěstí to všechno trvalo  jen krátký čas. Události měly neobyčejně rychlý spád.

(…)

V ukázce je řeč autorská-pásmo vypravěče ve 3. osobě sg., ale v 2. části ukázky v promluvě Jana je vyjádřen vnitřní monolog, v 1. os. sg.,  zachycuje myšlenkový a citový, vnitřní svět postavy v určitém okamžiku, neoznačuje se uvozovkami na rozdíl od řeči přímé.





Další podobné materiály na webu: