Téma: Básnické figury a tropy
Zařazení: Literatura
Přidal(a): bohunka123
Básnické figury a tropy jsou základní jazykové umělecké prostředky používané především v poezii, ale i v dalších typech literárních děl. Jejich cílem je oživení textu, zvýšení jeho působivosti, zvukové i významové bohatosti.
FIGURY
⤷ Umělecký prostředek, využívající kombinace hlásek a slov nebo opakování.
Aliterace = opakování stejných hlásek na začátku sousedních slov
- Plyne peníz po penízku
- Potkal potkan potkana
- Poslyšte příběh pěkně ponurý
Anafora = opakování slov na začátku veršů
Slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všichni lidé slovanští,
slyšte Slovo, od Boha přišlo,
slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum.
Epifora = opakování slov na konci veršů
Co to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce?
Epanastrofa = opakování slova na konci předešlého a na začátku následujícího verše
Střela ta se zaryla v bílá ňadra,
v bílá ňadra prvního Tatařína.
Epizeuxis = opakování stejných slov v jednom verši
- „Ó, nikdo, nikdo, nic, jen jeden zázrak snad“
- „Potkal potkan potkana“
Paronomázie = nahromadění slov odvozených od jednoho slova
- „Přísný pštros přepřísné pštrosí autority přednášel před časem mladým pštrosáčatům o nadřazenosti jejich druhu nad všemi ostatními druhy.“
Asyndeton = vynechání spojovacích výrazů
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.
Polysyndeton = nadbytek spojovacích výrazů (opak asyndetonu)
A vím že neodcházím
a že jsem nezamkl
A malou horkou ruku
Plynových plamínků
Tu cítím přes den v srdci.
Paralelismus = obdobná výstavba po sobě jdoucích veršů
Strom květ nese, dokud neuchřadne,
lilje voní, dokud neuvadne,
hvězda svítí, dokud neuchřadne,
sopka pálí, dokud nevychladne
Antiteze = jde o příměr protikladem, opak teze; má 3 části: 1. konstatování 2. popření, 3. nové vyjádření. Pozor na záměnu s oxymóronem či přirovnáním.
Košilka mu mokne
od studenej rosy.
Nemokne mu ona
od rosy studenej,
leč ona mu mokne
od krvi červenej.
Gradace = stupňování použitých slovních konstrukcí
Šťasten, kdo nežil zde, šťastnější, kdo se chystá
v nicotu rodnou kdys – a nejšťastnější jest,
kdo, nový anděl už, dlí blízko Pána Krista.
Inverze = změna pořadí slov ve větě proti běžnému vyjádření, vzniká většinou za účelem zachování rýmu či rytmu
Miloval jsem vás; moje láska ještě
ne zcela – možná – zhasla v srdci mém.
Ať nijak ale nestojím vám v cestě;
Ne, zarmucovat vás, to nechtěl jsem.
Apostrofa = oslovení osob, věcí, vlastností i abstraktních pojmů
Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Řečnická otázka = otázka, na kterou nehledáme odpověď, nebo si autor odpoví sám
Kdo pomůže, kdo pomůže mi z vás,
zachraňte mě vy aspoň, přátelé!
Aposiopese = nedokončení výpovědi; značí se třemi tečkami, zdůrazňuje určitý motiv
Vstal a ohlédl se… opět ji vidí,
jak se za ním dívá.
TROPY
⤷ Nepřímá, obrazná pojmenování.
⤷ Založeny na rozšiřování, prolínání významů → původní význam je potlačen a vzniká význam nový (např. mít čistý štít, surfovat (po internetu), jako když hrách na stěnu hází).
Metafora = obrazné pojmenování, v němž slovem určeným pro označení jedné skutečnosti pojmenujeme skutečnost druhou, protože jsou si podobné; často nabízí více možností interpretace (např. jiskření – mezi dvěma lidmi → souvislost s ohněm, elektřinou).
Slunce je veliký básník
a napsalo krásnou báseň
zlatým perem na naši zem.
Metonymie = prolínání pojmenování, která mají mezi sebou vnitřní (významovou) souvislost.
- Rád poslouchám Mozarta.
- Stadion jásá.
Synekdocha = nepřímé pojmenování na základě vztahu mezi celkem a částí → použití názvu části pro celek nebo opačně
- Mít střechu nad hlavou.
- Celá vesnice byla na nohou.
Synestezie = vedle sebe smyslové vjemy, které k sobě běžně nepatří
- Hořký zápach
- Od mechových zahrad plavý pablesk vůně…
Personifikace = oživování neživého → lidské vlastnosti a schopnosti zvířatům, rostlinám, věcem…
- Nad opilcem se vítr cuká smíchy.
- Přichází jaro.
Přirovnání = srovnává dva jevy, obvykle používá spojky „jak, jako“. Lze ale vyjádřit i bez jejich použití („Má sílu za koně“ „Lže až se mu od pusy práší“).
Princ Hamlet – rozhalen a prostovlasý
a s výrazem tak žalostícím v očích,
jako by z pekel puštěn zvěstovat
měl, co je děs – vám přede mnou se zjeví.
Epiteton = básnický přívlastek; 1) Ornans: vzniká, pokud k nějakému pojmenování doplníme originální, překvapivou vlastnost. 2) Constans: ustálený básnický přívlastek, který tradičně označuje typickou či běžně připisovanou vlastnost osoby, věci nebo jevu.
- Ornans: Tekutá tma, něžná zář živoucí den
- Constans: širé pole, vrané koně, zlatá hvězda
Oxymóron = protimluv; spojení slov, jejichž významy si odporují
V tomto světle zatmívám
Mrtvé milenky cit
Hyperbola = nadsázka → zveličení určitého jevu, situace.
Stokrát jsem tě prosila,
přemlouvala sladce.
Stokrát jsem tě prosila,
v slzí toku mnohém.
Eufemismus = zjemnění významu.
- Odešel do věčných lovišť. (tzn. zemřel)
- Uvedli ho v omyl (tzn. lhali).
- Čtyřicet zim až oblehne tvé skráně. (tzn. 40 let až zestárneš)
Dysfemismus = zdrsnění významu.
- Chcípnout, chlastat, fetovat…
- Den vraždí noc a noc zas vraždí den.
S obrazností jazyka souvisí:
- Alegorie (jinotaj) = vyjádření určité myšlenky, děje apod. pomocí příběhu (pravý význam je v něm skryt, ale není tak složitý jako metafora). Příkladem např. Farma zvířat od George Orwella či typicky bajky.
- Symbol = značka → zvláštní druh obrazného pojmenování. Je to konkrétní věc, znak nebo jev, který zastupuje nějaký jiný, zpravidla abstraktní nebo hlubší význam – tedy „něco znamená“. Např. kříž = znamení křesťanství.
- Ironie = významový protiklad → to, co bylo řečeno, má ve skutečnosti přesně opačný význam; zákl. prostředek satiry. Např.: Aby ses nepředřel.
- Sarkasmus = zesílená ironie, obvykle zraňující („Wow, ty jsi ale génius!“).
