Obraz Doriana Graye – rozbor díla k maturitě (2)

 

Kniha: Obraz Doriana Graye

Autor: Oscar Wild

Přidal(a): 123456

 

 

 

Obraz Doriana Graye – rozbor

–          umělecká literatura

–          epika- žánr epický, symbolistický, alegorický román

–          próza

–          postup chronologický

–          dekadence

–          je psán v er formě

 

TÉMA: -Touha člověka po nesmrtelnosti, zachování si věčného mládí

-Zobrazení mnohoznačnosti lidské duše, kdy v každém jedinci jsou obsaženy jak kladné vlastnosti, tak za určitých okolností mohou převážit i záporné způsobující negativní důsledky. O hlavním motivu napovídá i titul /název/ knihy-Obraz D.G., kde obraz znamená nejen malířský výtvor a hlavní předmět, kolem kterého se soustřeďuje děj, ale pojem obraz je i zároveň symbolem pro vykreslení osobnosti hl. postavy, jejíž psychický vývoj je zachycen od počátečních kladných povahových vlastností až po její přeměnu v bohémského, nezodpovědného jedince a vraha.

 

CELKOVÁ  CHARAKTERISTIKA DÍLA:

Děj je zasazený do Anglie na sklonku 19. stol. Jedná se o fantastický příběh s moralistním vyzněním, zaměřuje se na otázky morálky, osobní odpovědnosti, nepodplatitelnosti a zkaženosti. ,,Dvojnický“ vztah se tu odvíjí mezi člověkem (fiktivním románovým hrdinou) a jeho portrétem (uměleckým dílem).

Wilde tak mimo jiné prozkoumával poměr mezi životem a uměním. Odmítal chápat realitu jako inspirátorku umění, umění považoval za ,,skutečnější“ než skutečnost samu.

Román, doprovázený aforistickou předmluvou, je mimo jiné vyjádřením a rozvedením Wildova uměleckého kréda: ,,Jsou dva světy, jeden, který je, aniž by se o něm muselo mluvit, a nazývá se svět skutečný, o kterém vůbec není zapotřebí mluvit, abychom jej viděli. Druhý je svět umění, o kterém je třeba mluvit, protože by jinak neexistoval.“

 

 

OBSAH DÍLA:

 

Děj poutavého díla začíná v rozkvetlé zahradě, kde se sešli dva přátelé z dobrých kruhů. Malíř plný ideálů a ryzí muž, Basil Halward, zde maluje portrét. Cynický lord Henry, povahově naprostý opak malíře, tento portrét označí za nejlepší Basilovo dílo. Když však navrhne malíři, že jeho obraz pošle na prestižní výsavu jako hlavní exponát, malíř odmítne. Prý do něj vložil příliš mnoho sebe sama. Obrazem totiž vzdává přílišný obdiv nezletilému a krásnému mládenci, kterého nedávno poznal – Dorianu Grayovi. Dorian – mladý aristokrat – je pro umělce jakousi múzou. Jeho svěžest a krása těla i ducha se promítá do celé malířovy tvorby. Lord Henry se malířovým řečem vysměje.

Do zahrady přichází sluha a oznamuje příchod Doriana Graye. Basil Doriana představí svému příteli a odcházejí spolu do ateliérů, kde má Dorian stát modelem. Během malby si všichni povídají. Doriana očaruje Henryho nemilosrdný přístup k životu a svéráznost některých jeho názorů. „Léčení duše skrze smysly, léčení smyslů skrze duši“. Jen na okamžik se spolu jdou projít do zahrady a stanou se z nich přátelé. Henry lichotí Dorianovi, vyzdvihuje jeho krásu, ale zároveň mu vystavuje její pomíjivost. Tvrdí, že právě pro pomíjivost mládí a krásy by si člověk, dokud je mlád, neměl cokoli odpírat. Když se oba vrátí do ateliéru, aby mohli pokračovat v malbě, Dorian vysloví přání – chce, aby všechny znaky stárnutí a úpadku nenesl on, ale jeho portrét.

Basil vidí, že Henryho zvrácená morálka může mít na Doriana zničující vliv. Jakékoli jeho rady nebrat vážně to, co lord říká, však Dorian přehlíží. Zakázané ovoce nejlépe chutná. A tak se oba dva vídají a Basil, ačkoli je do Doriana téměř zamilován /do tohoto motivu se promítá i autorova sex. orientace/, ustupuje do pozadí.

Jednoho dne čeká na lorda Henryho a na malíře Basila překvapení. Dorian si naplánoval svatbu. Jeho chotí se má stát mladičká herečka druhořadého divadla, vedeného neotesaným Židem, panem Issacsem. Její jméno je Sibyla Vaneová. Doriana však spíše uchvátila pro role, které představovala v divadelních hrách, než pro to, kým byla doopravdy. Sibyla a nikdo z její rodiny před svatbou neznal ženichovo jméno (Sibyla mu říká prostě jen „Princ z pohádky“). Její matka není z domluvené svatby nadšena, ale vzpomíná na své mládí, když byla také zamilovaná, a navíc ví, že Dorian je bohatý. Sibylin bratr, James Vane, však tuší, že ji neznámý cizinec jistě ublíží a přísahá, že jestli se tak stane, zabije ho. Dorian pozve na divadelní představení oba své přátele. Sibyla však ten večer hraje příšerně. Dříve neznala nic než divadlo. Teď je zamilovaná doopravdy, milostné scény v Romeovi a Julii hraje neprocítěně. Vidí, že Romeo je ošklivý a tlustý, zatímco její skutečný nastávající – Dorian Gray – je obdivuhodně krásný. Většina diváků v průběhu hry odchází. Po představení přichází za Sibylou Dorian. Děvče je rádo, že jej vidí, směje se na něj a přímo hýří láskou k němu. On ji však pohrdavě a krutě odmítne se slovy, že svým příšerným výkonem zabila jeho lásku.

Když přijde domů, podívá se mimoděk na svůj portrét, který onehda namaloval Basil. Tvář je nyní jakoby jiná – stále krásná, úsměvale působí spíše jako krutý škleb. Dorian se zalekne a přemýšlí, proč vlastně se k Sibyle tak zachoval. Nakonec si uvědomí, že jeho chování bylo špatné. Už už se chystá zpět do židovského divadla prosit o odpuštění, když v tom vstoupí do místnosti lord Henry. Říká Dorianovi, aby se tím vším netrápil, že „to není jeho chyba“. Dorian mu odpoví, že vše odčiní a Sibylu si vezme. Henry nechápe. Je možné, že Dorian ještě nečetl jeho dopis? Sibyla Vaneová je mrtvá. Spáchala sebevraždu. Poté, co se Dorian od Hanryho tuto zprávu dozví, je zlomen. Působením lordových psychologických postupů plných pokřiveností, však odhodí všechny své city a jde do opery a do klubu šlechticů. Smrt Sibyly je pro něj vlastně krásná – zemřela pro lásku k němu, jak je to přeci romantické a je to navíc již minulost! Když za ním druhý den přijde Basil, aby ho utěšil, nedokáže Dorianovu cynismu uvěřit.

Dorian si začíná uvědomovat, že jeho přání prohozené de facto mimoděk tehdy v ateliéru se vyplňuje. Jeho hříchy nenese on, ale jeho portrét. Ukrýt jej – to musí udělat. Nikdo nesmí tento obraz nikdy spatřit, aby nebyla odhalena pravá podstata Dorianovy duše. Ani Basil – sám autor, který se mu nedávno vyznal k citům, které do obrazu zachytil, jej nesmí vidět! Zabalí jej proto do roucha a s pomocí dvou mužů ho vynese do staré nepoužívané studovny v horních patrech jeho domu. Po několik let žije Dorian na výsluní společnosti. Jeho krása a šarm jsou mu branou do nejužší smetánky. Je oblíbený a obdivovaný lidmi, kteří ho málo znají a všichni, co ho poznají, skončí zničeni. Nic mu není odepřeno. Dorian se oddává umění, stává se z něj ctěný sběratel. Po večerech se se zrcadlem v ruce kochá ohyzdností svého portrétu.

Velká část společnosti již utrpěla Dorianovým vlivem. Dámy dříve ctěné jsou nyní všemi odmítány, vážení lordové odchází z místnosti,jakmile Dorian přijde, úsměvy mnohých jsou přetvářka. Přesto však je Dorian – i díky svému přenádhernému vzhledu – stále mnohými ctěn. Dorian si ničeho, co mluví proti němu, nevšímá. Své kritiky považuje za mělké duchem, milenkami, které ho již omrzely, opovrhuje.

 

Jednou, když se Dorian vracel od lorda Henryho, potkal se s Basilem. Ten mu oznámil, že odjíždí do Paříže a že by s ním rád naposledy mluvil. Když dorazí k Dorianovi domů, Basil sdělí svému příteli, co ho tíží. Nemůže uvěřit zvěstem, které o Dorianovi kolují. Měl ho vždy nesmírně rád, dával mu veškerý svůj obdiv, zrcadlil ho ve svém umění. Teď je vystavován názorům, že Dorian stojí za zkázou a smrtí mnoha lidí… Dorian tyto řeči odmítá. Nic z toho, o čem Basil mluví, prý nemá na svědomí – sebevražda a neřesti jsou rozhodnutím těch, co je páchají. Basil mu věří – říká, že hřích by se člověku vepsal do tváře. Lituje však, že nemůže pohlédnout přímo na Dorianovu duši. Jak je překvapen, když mu Dorian nabídne, že mu svou duši odhalí v celé její podobě. Malíř nechápe. Jdou spolu po schodech do staré místnosti. Dorian se naposledy táže malíře, chce-li vidět jeho duši a strhává závěs ze svého portrétu. Basil zděšením vykřikne. Nemůže věřit tomu, co vidí. Odporné rysy ve tváři – ne, to musí být nějaká nevkusná karikatura! Vždyť tento portrét nemohl malovat on! Ale dole v rohu je jeho jméno… Basil se začne za Doriana modlit, z posledních sil se snaží toho krásného chlapce zachránit. Dorian s uslzenýma očima tvrdí, že pro něj je již pozdě. Basil se nevdává, vyzývá Doriana, aby se nevzdal, aby se nepoddal té stvůře, která po něm zlověstně pokukuje z rámu obrazu. Doriana Graye náhle pohltí nenávist k Basilovi. On přeci ten portrét namaloval. On to byl, kdo od základů změnil jeho život. Popadl nůž, který zde v místnosti týž den zanechal, a bodl několikrát Basila do krku.

Druhý den ráno napsal Dorian dopis svému známému, bývalému nerozlučnému příteli, kterému už ale také stihl zničit život, Alanu Campbellovi, aby se dostavil v otázce života a smrti. Alan je vynikající chemik, biolog a hudebník. Alan je k Dorianovi velmi chladný. Nikdy již nechtěl vkročit do jeho domu. S přemáháním se nakonec rozhodne Doriana vyslechnout. Ten mu oznámí, že nahoře v pokoji je mrtvý muž – a na Alanovi je, aby využil svých znalostí chemie a biologie k tomu, aby po těle nezůstalo absolutně vůbec nic. To, jak dotyčný zemřel, se ho nemusí týkat, Dorianovi je zase jedno, jak se těla Alan zbaví. Alan je zděšen, vstane a chystá se odejít. Dorian ho zdržuje – tvrdí ,že muž spáchal sebevraždu. Alan namítá, že za ní je jistě stejně zodpovědný přímo Dorian, chce odejít a být pryč od toho podivína. Dorian se dozná – byl to on, kdo vlastní rukou zabil toho muže. Campbel je zděšen. Nemůže uvěřit, že Dorian zašel až tak daleko. Slíbí, že neprozradí nic z toho, co slyšel, ale že Dorianovi s ničím nepomůže. Dorian zdvihne kousek papíru, cosi na něj napíše a podá jej Campbelovi. Campbelovi smrtelně zblednou tváře, těžce se usadí. Po dvou až třech minutách mu Dorian oznámí, že odešle kompromitující dopis, pokud mu nepomůže. Alan musí nakonec souhlasit.

I přes to vše se Dorian ještě téhož večera vypraví do společnosti. V dalších dnech pak žije navenek stejně bujarý život. Trápí se však víc a víc. Duši léčit skrze smysly – to je ono! Vydá se na výlet na předměstí, chce zkusit jeden z klubů, kde se podává opium. Když však v klubu potká jednoho z lidí, kterému zničil život, a vidí, co z něj udělal, rozhodl se z klubu odejít. Jedna z místních žen se s ním pokouší koketovat. Když ho osloví jako ďáblova zaprodance, Dorian ji okřikne. Odpovědí od děvy mu je, že si zajisté raději nechává říkat „Princ z pohádky“. Toto zaslechne v rohu místnosti jeden námořník. Vydá se za Dorianem. Ano, je to James Vane, bratr Sibyly Vaneove. Když Doriana dostihne, chytí ho za krk a namíří na něj revolver. Dá mu minutu na to, aby se smířil s bohem, potom ho prý zabije. Dorian předstírá, že vůbec neví, o čem je řeč. Zeptá se, kdy se celá záležitost, o které James mluví, stala. Odpověď: Před osmnácti lety… Dorian zajásá. Požádá námořníka, aby si ho důkladně prohlédl. Vskutku – James vidí, že tomuto chlapci nebylo ještě dvacet. Dorian je opět zachráněn podivným kouzlem jeho portrétu. Když Dorian odejde pryč, příjde k Jamesovi Vaneovi ta žena, která Doriana oslovila jako „Prince z pohádky“. Ptá se ho, proč Doriana nezabil. Když ji Vane řekne, že to nemohl být muž zodpovědný za smrt jeho sestry, jelikož byl na to příliš mlád, žena se usměje. Přísahala Jamesovi, že je to skoro 18 let, co tohoto muže – Doriana Graye – poznala, že právě on ji dostal na pokraj společnosti a že sám zaprodal svou duši ďáblu za pěknou a věčně mladou tvář.

O týden později sedí Dorian s Henrym a další smetánkou v zimní zahradě. Vedou spolu klasické lehce dekadentní řeči tehdejší šlechty. Dorian je stále v šoku ze setkání s Jamesem Vanem. Byl již tak blízko smrti! Nebyl toho dne příliš zábavným společníkem. Omluvil se se slovy, že jde natrhat orchideje pro vévodkyni, která se s ním a s Henrym zrovna bavila. Dorian se dlouho nevrací. Náhle se ozval ze zahrady dušený sten. Všichni se seběhli. Dorian omdlel. Odnesli jej do modrého salónku. Když se Dorian probral, vzpomněl si, že spatřil za sklem skleníku tvář Jamese Vanea. Příštího dne nevyšel z domu, ba téměř ani z pokoje ne. Viděl Jamese doopravdy, nebo ho zachvátilo šílenství? Možná za vše může jeho představivost. A co z toho by vlastně bylo horší?

 

Třetího dne se Dorian odvážil ven. Spolu s vévodkyní se vydali na lov. V lese se Dorian připojil ke svému příteli, Geoffreymu Cloustonovi. Šli spolu lesem a vypadalo to, že úlovek bude nevalný. Vtom však vyběhl před ně zajíc. Geoffrey zamířil. Dorian vykřikl. Neuměl to vysvětlit, ale něco v ladných pohybech zvířete mu učarovalo – chtěl zajíce ušetřit. Zajíc vběhl do houští. Sir Geoffrey vystřelil a – ozval se dvojí skřek. Skřek zajíce a sten umírajícího člověka. Lov byl ukončen. Mrtvé tělo bylo odneseno pryč. Dorian se cítí neskutečně zle, jako by se teď mělo stát i jemu něco hrozného. Smrt toho člověka je podle něj zlým znamením. Lord Henry se těmto jeho obavám cynicky vysměje. Dorian se nějakou dobu trápí, když v tom je tok jeho myšlenek přerušen. Totožnost mrtvého muže je totiž neznámá. Nikdo ho tu nikdy neviděl. Dorian spěchá do hospodářských budov, kde je uloženo tělo. Je to James Vane! Nalezl se u něj šestiranný revolver… Doriana zaplaví nová vlna radosti. Strach ze smrti rukou bratra jeho dávné lásky pominul. Věděl, že je zachráněn.

Dorian se chce polepšit. Není to možné, aby mu již nebylo pomoci. Opustí venkovskou dívku, aniž by ji zneuctil. Provedl něco, o čem si myslí, že byl po letech první čestný skutek. Vede rozhovor s Henrym, hraje při tom na klavír. Mluví spolu i o Basilovi. Domýšlí, co se s Basilem asi stalo, doznávají se ke vztahu k němu. Dorian se zeptal Henryho, co by řekl na to, že Basila zabil právě on. Henry se vysměje. Zločin podle něj není pro lidi z vysoké vrstvy. Patří spodině. Pak se zeptá Doriana na něco, co přinutí muže u klavíru přestat hrát a zakončit vystoupení oním neharmonickým tónem. Citace z knihy: „Jak to vlastně prospěje člověku, když celý svět získá, a na duši škodu utrpí?“ Hanry se ptá spíše ironicky – sám v existenci duše nevěří, ale Dorian o ní ví vše. Po nocích se na ni dříve dívával. Nyní již neměl odvahy. Henry Doriana povzbuzuje, aby zůstal takový, jaký je – symbolem toho, co doba hledá a toho, co našla. Dorian si uvědomuje, jaká stvůra se z něho stává. Chce se vymanit, ale vliv lorda Hanryho mu to nedovoluje. Ten obraz mu to nedovoluje. Jeho duše je otrávená. Jakýkoli pokus o morálku je lordem Henrym odmítnut a zesměšněn. Dorian odchází z místnosti. Oznamuje Henrymu, že je již unaven. Henry jej požádá, aby se u něj stavil dalšího dne v jedenáct hodin a Dorian s těžkým srdcem přijímá.

Dorian kráčí domů. Je příjemný večer. Dva lidé si na něj ukazují – jak mu to dříve bývalo příjemné… Dorazil. Opravdu se nemůže změnit? Pošpinil se, přesytil se zkažeností a měl špatný vliv právě na ty nejlepší a nejčistší lidi. Proč jen tehdy pronesl tu modlitbu, aby jeho hříchy nesl portrét? Lépe by bylo, kdyby mu každý hřích vynesl odplatu. V trestu je očista. Dorian se podíval do zrcadla, které mu kdysi dal Henry. Rozbil ho a rozšlapal. Nechtěl myslet na minulost. James Vane je pohřben, Alan Campbel se jedné noci zastřelil v laboratoři, smrt Basila jej nemůže tížit – vždyť to on namaloval ten proklatý portrét. Začne nový život! Přeci se zachoval šetrně k té vesnické dívence. Bude už dobrý! Ale počkat – změnil se portrét provedením toho dobrého skutku? Už přeci nemůže být hrozný jako dřív! Kdyby žil odteď mravně, třeba by vypudil z tváře všechny zbytky zlých vášní… Plížil se nahoru do studovny. Vešel, zamkl za sebou, jak měl ve zvyku. Odkryl závěs. Z hrdla se mu vydral výkřik děsu. Portrét se k lepšímu nezměnil. Naopak. Oči se dívaly zchytrale a kolem úst měl vrásky pokrytectví. Uvědomil si pravdu. Dívku ušetřil jen z ješitnosti, jen proto, aby poznal nové vzrušení. Portrét byl stále potřísněn krví – navíc zřetelněji než kdy předtím. Má se snad ke všemu, co spáchal, přiznat? Nikdo by mu neuvěřil. Basilovo tělo je zničeno, stejně jako jeho věci… Jediné, co proti němu svědčí, je jeho portrét. Ano – proč se i jeho nezbavit? Portrét je obraz jeho svědomí – zničí ho tedy! Vzal nůž ,kterým probodl Basila. Byl čistý, několikrát ho očistil. Probodl jím obraz… Bylo slyšet výkřik a zadunění. Když lidé vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho znali- mladého a krásného. Na podlaze ležel mrtvý muž s nožem v srdci – s odporným a vrásčitým obličejem. Poznali ho až podle jeho prstenů.

 

Postavy

Zdrojem napětí v románu není ani tak sám vnější příběh, tj. dramatické skloubení jednotlivých tematicko-motivovaných složek (ostatně autor své dílo označil jako ,,esej“), ale spíš niterný vývoj hlavního hrdiny: prvotní okouzlení sebou samým (pohled na obraz toto okouzlení u Doriana ještě znásobuje) se postupně mění v sebeopovržení. Obraz se stává nelichotivým zrcadlem všech Dorianových morálních poklesků

 

HLAVNÍ POSTAVY:

Dorian Gray – pohledný mladý aristokrat, který se mění k špatnému vlivem lorda Henryho

lord Henry Wotton – dekadentní aristokrat s pokřiveným světonázorem, ve společnosti je však oblíbenou hvězdou. Cynický lord Henry Wotton pohrdá morálními kategoriemi a společenskými zvyklostmi, stává se Dorianovým ,,ďábelským rádcem“ , utvrzuje Doriana v jeho domnělé výjimečnosti a podněcuje ho k excentrickému chování.

Basil Hallward – utopicky smýšlející malíř věřící v dobro, okouzlen Dorianem

 

vedlejší postavy:

Sibyla Vaneova – mladičká a nadaná herečka, je velmi naivní a plná romantických ideálů

James Vane – bratr Sibyly, lehce neotesaný dobrodruh, námořník

pan Issacs – ředitel druhořadého divadla, kde hraje Sibyla. Kdysi pomohl finančně rodině Vaneových a žádá si za to Sibylu jako herečku.

Alan Campbell

sir Geoffrey Clouston

 

AUTORSKÝ POSTOJ – jak se autor staví k zachycované skutečnosti:

Snaha o objektivní přístup, neztotožňuje se s hl. postavami, je pouze vypravěčem,  svůj postoj vyjadřuje nepřímo, např. charakteristikou postav, jejich jednáním, popisem prostředí a situací.

 

Oscar Wilde (16. 10. 1854 – 30.11. 1900 )

 

–    Originální básník, dramatik a prozaik pocházel z Irska

–     otec William byl přední irský oční a ušní chirurg, jeho matka Jane byla úspěšnou spisovatelkou a irskou nacionalistkou, píšící vlastenecké verše pod jménem „Speranza“.

–    Oscar měl dva sourozence – staršího bratra Williama a mladší sestru Isolu Francescu, která bohužel v útlém věku zemřela

–    Wilde studoval s výborným prospěchem klasickou filologii v Dublinu a na Oxfordu

–    Byl představitelem dekadence ( odpor proti angl. puritánství a snobismu, cynický postoj ke společnosti)

–    Už jako dítě vynikal Oscar výřečností, později si osvojil ironický nadhled, proto se společníkům příliš nezamlouval. Stal se z něj buřič proti dobovým konvencím.

–    V roce 1884 se oženil s Constance Lloydovou, stal se pak otcem dvou synů

–    Navzdory tomu byl pak roku 1895 na dva roky uvězněn za homosexuální praktiky

–    Rád provokoval jak chováním, tak oblečením, toužil být za každou cenu středem pozornosti.

–    Od roku 1897 až do své smrti žil autor ve Francii, zemřel v Paříži roku 1900.

 

Díla:

 

I. Básně

Básně – sbírka dekadentních básní

Balada o žaláři v Readingu – rozsáhlá báseň, psaná v době věznění

 

II. Divadelní hry

Věra aneb Nihilistka Vévodkyně z Padovy

Salome – Příběh vychází ze známého novozákonného mýtu o princezně Salome a popravě Jana Křtitele. Je to    drama o jednom dějství odehrávající se po celou dobu na veliké terase v paláci Herodově.

Vějíř lady Windermerové

Bezvýznamná žena                    trojice tzv. konverzačních dramat

Ideální manžel

Jak je důležité míti Filipa – veselohra, groteskní charakteristika postav, vtip, slovní a situační komika, chytré, ironické dialogy

 

  1.  III.      Próza

Strašidlo cantervillské

Šťastný princ a jiné pohádky

Portrét pana W. H.

Zločin lorda Arthura Savila

Intence

Obraz Doriana Graye – jediný román

Dům granátových jablek

Lidská duše za socialismu

De Profundis

Lady Fuckingham

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Literární kontext

 

Charakteristika 2. pol. 19. stol.

-doba optimismu, úspěšného rozvoje

-průmyslová revoluce – rozvoj strojní výroby, vědecké objevy

-filozofie pozitivismu- zdůrazňuje rozum, pravdivé je to, co lze dokázat pozitivně =tzn. smysly a zkušeností

-viz téma Realismus a naturalismus ve světové lit. 19. stol. (úvod-sešit 2.roč.)

 

Charakteristika konce 19. stol. oproti 2.pol.19.stol.:

-pesimismus, smutek, nálady katastrofismu, únava ze života /někdy i oslava zla a satanismu/ vyplývající z pocitů      nejistoty konce 19. stol. a z obavy příchodu nového stol.

-zrychlování životního tempa překotným rozvojem moderní civilizace

– tyto skutečnosti vedou k otřesu všech dosud trvalých hodnot, růstu životní nejistoty

-roste rozvoj dělnického hnutí a revolučních nálad vedoucích až k anarchismu = směr, kt. uznává neomezenou svobodu individua, odmítá autoritu státu a spol. organizací

-sílí protiracionální proudy,kt. zdůrazňují intuici, tajemno, nadpřirozeno (víru) oproti rozumovému poznání v pozitivismu

 

 Nejvýznamnější filosofové, jejichž názory odpovídaly těmto náladám:

 

1.Německo

Arthur Schopenhauer (1778-1860)– pesimistický autor, jeho pochmurný názor na život odpovídal náladám konce 19.stol., nejzn. dílo Svět jako vůle a představa

 

Friedrich Nietzsche (1844-1900)– uznával egoistickou morálku, vyzdvihoval nadčlověka, instinkt, biologický pud, vůli k moci, aristokratismus/nadřazenost/, pohrdal davem, útočil na náboženství, falešnou morálku měšťanstva, odmítl demokracii jako vládu slabých- těmito názory si získal popularitu u radikální inteligence, jeho dílo bylo později pro antidemokratické a antihumanistické tendence zneužito italským a německým fašismem, nejz. díla: Tak pravil Zarathustra (staroperský filosof, legendární reformátor staroperského náboženství), Soumrak bohů

 

2.Francie

Henri Bergson (1859-1941)- staví se proti pozitivistickému racionalismu, podle jeho názoru rozum znehodnocuje poznání, skutečnost se lépe pozná intuicí, umění chápe jako proces vzpomínání a snění, není to napodobování jako u realistů, básnický jazyk se musí podle něho oprostit od logických obsahů

 

3. Rakousko

Sigmund Freud (1856- 1939)- není filozof, ale psychoanalytik: zdůrazňuje vnitřní motivaci lidského jednání,  podvědomí  nekontrolovatelné rozumem

 

-dalším charakter. znakem konce 19. stol. je názor na umění: vyznává se heslo  UMĚNÍ PRO UMĚNÍ= tzn., že umění má sloužit jen sobě, vyvolávat krásu a radost, nesloužit společnosti, umělec naopak stojí proti ní v odbojném postoji, chce ji znepokojovat a provokovat, tento individualistický postoj vede umělce k pocitu uzavřenosti, nadřazenosti /aristokratičnosti/, k psaní o vnitřním životě jedince a ke vzniku umělecké bohémy, kt. chce i způsobem života protestovat proti měšťanské morálce = to vše ovlivnilo dílo O.Wilda

-tento zrychlený společenský vývoj a všechny uvedené skutečnosti způsobily na přelomu století překotné střídání těchto uměleckých směrů: dekadence, symbolismus, impresionismus, expresionismus, novoklasicismus, unanimismus a novoromantismus

 

 

Charakteristika NOVÝCH UMĚLECKÝCH SMĚRŮ přelomu  19.  a 20. století ve světové literatuře, které O.Wilde užíval

 

SYMBOLISMUS

 

-umělecký směr, kt. vznikl v 80. letech 19. stol. ve Francii, zákl. prvkem je symbol= předmět, postava, scéna atd., kt. mají mimo svůj prvotní význam ještě přenesený, a to na základě podobnosti /souvislosti/

př.: beránek = symbol Krista (umučení)

        had = symbol ďábla

-hl. myšlenkou symbolismu = reálný svět je pouhým odrazem jiného, vyššího světa

-úkolem básníka je tento skrytý svět přiblížit pomocí obrazů a symbolů

-symbolisté prohlašovali, že osobní prožitky nejdou rozumově vyjádřit, lze je vyvolat pomocí symbolů, umělecké dílo má podle nich vyjadřovat tajemné problémy vnitřního života= proto se obracejí  k intuici a mystickým vztahům jako zdroji poznání

-v malířství to znamená nemalovat podle oka, ale podle představ  (užíval např. Jan Preisler – malíř)

-literární díla se často podobají nespoutaným snům či horečnatým vizím, čtenář si text vykládá po svém pomocí své fantazie

-důležité není, co si básník myslí, ale co cítí čtenář = dílo není určeno hlasitému přednesu, ale intimnímu čtení

 

-v souvislosti se symbolismem se hovoří o prokletých básnících a dekadenci (Paul Verlain vymyslel pojem prokletí básníci –prvním prokletým básníkem F. Villon), který pod tímto názvem vydal knihu esejí, za ně považuje Rimbauda (rembóa), Baudelaira (bodléra), Mallarmého a sebe, žili bohémsky, bouřili se proti společnosti, morálce a náboženství i vlastním rodinám, neuznávali nic, v jejich poezii: hrůza ze života, protiklady, nadšení, okouzlení, láska, zášť- obohacení poezie, ve své době nebyli pochopeni a pobuřovali morálku

 

Předchůdce symbolismu:

Edgar Allan PoeSeveroameričan, vzor a předchůdce fr. symbolismu

-založil americkou novelu a je předchůdcem detektivní lit.-fantastičnost, hrůza, tajemnost

Dílo: Havran(báseň-esej fil. básnické skladby), Zlatý brouk, Vrah jsi ty, Vražda v ulici Morgue, Zánik domu Usherů

 

Dekadence (úpadek)

 

Slovo “dekadence” jako původně pejorativní označení literárních a uměleckých směrů navazujících na romantismus se objevilo ve Francii v polovině 19. století. Básníci, spisovatelé a umělci, kteří se postavili proti tehdy vládnoucímu klasicismu, racionalismu a proti obecné víře v pokrok, toto označení nakonec přijali a ke konci 19. století se dekadence stala dokonce mezi vzdělanci módou.

 

Dekadence je tedy myšlenkový a umělecký proud v umění poslední čtvrtiny 19.stol. a zač. 20.stol.,vyjadřuje životní pocit neklidného období na přelomu století, úzkost a deprese člověka odumírající epochy, dále beznaděj, náladovost, neschopnost jednat, víru v nadpřirozený svět (mysticismus) ,zaměřuje se na negativní životní jevy.

Dekadence vychází z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání , jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer /a do jisté míry i Soren Kierkegaard/. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství /někdy i satanismus/, nevázaný sex a alkohol.

Prosazuje se náladovost a nervózní až halucinogenní fantazie. Hlavní postavy jsou výlučné individuality. Efektně znějící slovník frekventuje výrazy vzdálené všednímu životu (harfa, lilie, vůně, čarovný, svatý, delikátní), navozuje exotickou atmosféru (parfém, orgie) a mysticko-liturgické souvislosti (misál, modlitba, oltář). Jako celek vyznívají dekadentní díla v pasivitu, melancholii, v únavu z myšlení i cítění a v neschopnost jednat. Vyjadřují tak úzkosti a deprese člověka odumírající epochy.

                                     

Představitelé dekadence : Paul Verlaine, Stéphane Mallarmé – Francie

                       Oscar Wilde– Anglie

 





Další podobné materiály na webu: