Kniha: Quo vadis?
Autor: Henryk Sienkiewicz
Přidal(a): Štosi
1) Literární teorie – forma
Obecná charakteristika literárního díla
- Literární druh: epika – velká
- Výrazová forma: próza
- Žánr: historický román
Pozitivismus – filosofický proud dokazující, že jen to je skutečné, co lze dokázat smysly a zkušeností.
Organizace jazykových prostředků. Charakteristika autorova stylu:
Styl:
- sáhodlouhé, detailní popisy
- skutečné historické postavy (Petronius, Nero)
- autorova znalost historických faktů
Jazyk:
- spisovný, často používá latinu, archaismy
- objevují se tu i v té době vulgarismy – např. prase, opice, mule, trubče, pse jako ostré nadávky)
- přenesená pojmenování, přirovnání
- postavy se snaží věty obohacovat, jak nejvíce to jde
- objevuje se odlišnost jazykových prostředků u jednotlivých postav např. Petronius (vznešený a vzdělaný) a Chilón (podlézavý, bezcharakterní) – výběr slovní zásoby je na první poslech od sebe odlišuje
např.:
- Inkubace = obřad → kněží spí v chrámě, očekávajíce věštecké sny
- Cuniculus = kobky pod cirkem, kde čekali odsouzenci
- Macte! = výkřik znamenající obdiv a pochvalu, výborně!
- Ave, caesarimperator! = Buď zdráv, císaři vládce!
- Epilator = otrok, zbavující svého pána chloupků
- Pax vobiscum! = Pokoj s Vámi (starý křesťanský pozdrav)
- Hesperidky = nymfy, dcery bohyně Noci, sídlí ve věčné tmě na západě a střeží na rajském ostrově v Okeánu, kam nikdy nikdo nepronikne, zlatá jablka
- Alumna = schovanka
Literární teorie – obsah
Tematická výstavba:
- Vypravěč:celé vyprávění je psáno v er – formě, jen dialogy a monology, které se v knize objevují často a kterými autor vkusně oživuje děj, jsou psány v ich – formě.
- Čas: kolem roku 64 n.l.
- Prostor: Řím, za vlády „šíleného“ Nera
- Téma:
- Hlavní: milostný příběh mladého patricija Vinicia a dcery krále Lygů
- Vedlejší: autor popisuje počátky křesťanství, krutost Říma, pronásledování křesťanů, které končí až roku 313
- Název: vychází ze staré křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?), „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“, odpovídá mu Ježíš. Poté se Petr obrací nazpět a později umírá na kříži stejně jako jeho Pán. Z pokory však, aby Ježíše nenapodoboval, si Sv. Petr vyprosí, aby jej ukřižovali jinak – hlavou dolů.
- Kompoziční postupy:chronologický(vzpomínky: retrospektivní)
- Postavy:
- Vinitius-má rád válku, zamiluje se do Lygie, nechá se pokřtít a žijí spolu na Sicílii
- Lygie – královská dcera Lygů, vlastním jménem Kalina
- Petronius – nemá rád válku, protože: pod stany pukají nehty a ztrácejí svou růžovost
Lid ho měl velmi rád a popularita mu vzrostla zvláště od doby, kdy mluvil před ceasarem proti rozsudku smrti vynesenou nad celou rodinou – nad všemi otroky –bez rozdílu pohlaví a věku, a to, kdy jeden ubil v zuřivost svého krutého pána. S Euniké spáchal sebevraždu
- Řek Chilón
- Nero – nazýván – Měděnobradý- má rád zpěv – zvlášť svůj vlastní -otrávil Britannica i Agrippinu dal zavraždit, i Octávii(1. manželka Aulus Plautius , myslel si, že je velký umělec
- Lygové – barbaři, když uslyšeli, že je Vannius bohatý – přitáhli i s dětmi a ženami, neměli překročit hranice (dali i slib a rukojmí, mezi nimi byla žena a dcera vojevůdce), ale nakonec jako bouřka přišli – porazili Vanniuse, přitom padl vojevůdce Lygů, a zase jako bouřka zmizeli. Matka umřela a dcera – byla dána místodržiteli celé Germánie Pomponiovi, protože nevěděl co sní (byla totiž zajatkyně a ne otrok) dal ji své sestře Pomponii Graecině – zde vyrostla dívka jako jejich vlastní dítě.
- Pomponie Graecina– manželka Plautia, podezřívali ji z vyznavačství jakési východní pověry, která záleží v uctívání Chrésta – je jeden a je všemohoucí = Kristus.
- Poppaea Sabina–hlavně zkazila Nerona, dcera Augusta
- Euniké – otrokyně u Petroniuse, byla do něho zamilovaná
- Chrysothemida–přítelkyně Petroniuse, podváděla ho
- Akté – Neronova propuštěnkyně a bývalá jeho milenka, tichá, pokorná, získala si vděčnost mnoha lidí ,stále Nerona miluje , také věřila v Boha, čítá opisy Pavla z Tarsu
- Glaukos– lékař z Neapole, Křesťan
Ve městě byla pověra, že Křesťané otravují vodu ve studních, V té době ještě křesťanství nebylo uznáváno a jeho vyznavači se museli ukrývat
Děj:
Děj začíná, že mladý Markus Vinicius, který se vracel z Malé Asie, navštíví svého strýce Petronia. A vykládá mu, jak se zamiloval do krásné dívky. Spatřil ji u Auluse Plautise, když tam ležel s pohmožděnou nohou. Hned se do ní zamiloval, prohodil s ní pár slov a ona mu nakreslila rybu do písku. S pomocí svého přítele Petronia se ji snaží dostat ke královskému dvoru. Na další den přišel do domu Aulusecenzurio a chtěl Lygii. Šel s ní i její věrný sluha Lyg Ursus. Grecina napsala několik slov Neronově propuštěnkyni Akté, aby ochránila Lygii. Lygie čekala na slavnost, kam měl přijít i Vinicius. Těšila se na něho a doufala, že ji pomůže, aby se zase vrátila domů – k Pompeii. On se však opil a choval se nevhodně a přiznal, že za tento „únos“ může on a jeho strýc Petronius. To zranilo a zklamalo Lygii, nechce mu dělat milenku, a i když ho miluje, tak raději večer uteče.Další den potkala Lygie na zahradě Poppaeapu s dcerkou a otrokyněmi – Poppaea poslala (z hrůzy, že je krásnější než ona) Lygii jakootrokyni k Viniciusovi. (bohužel pro Lygii, dcerka další den onemocněla a nakonec umřela a Poppaeapa vinila Lygii, že ji uhranula, Nero odjel i s Petroniem do Achtaje?, kde napíše své zemřelé dcerce ódu)Když měla jet k Viniciusovi, naplánovala Lygie a Ursus útěk – přepadení za pomocí Křesťanů. Vinicius se na ni už moc těšil a velmi se rozzlobil, když za ním přišel otrok, že byli přepadeni a unesli Lygii. Zlostí rozbil otrokovi lebku. Euniké našla někoho, kdo by mohl zjistit, kde se Lygie nachází – byl to Chilón. Hledá Lygii a bere si stále více peněz. Jednou potkal starého muže, který byl smutný (strádal peníze pro svého syna, aby ho vykoupil z otroctví, ale jeho pán, mu všechny peníze sebral) a nakreslil mu do písku rybu a ten mu odpověděl: „I má naděje je v Kristovi.“ A tak poznal, že je Lygie Křesťanka musel se dostat do míst, kde se schází. Proto dal peníze na vykoupení syna starci- ten je mu pak vděčný a zavede ho do Ostriana – místo, kde se Křesťané schází, křtí a modlí. Tento stařec poradil Chilónovi, kdo je velmi silný a mohl by zabít Glaukuse (také Křesťan, mohl by ho poznat – kdysi ho Chilón zaprodal a vydal G. manželku a děti na smrt), a tak ho zavedl k Ursovi, který pracoval u mlynáře. Napovídal mu, že je to zrádce a chce vyzradit všechny Křesťany. Jednoho večera jdou Vinicius, Chilón a Krotóndo Ostrianu, poslouchali kázání Petra a po kázaní sledovali Lygii, aby ji unesli. Když došli na místo, Vinicius zavelel Krotónovi: „zabij!“ a mezitím šel pro Lygii. Ursus nakonec zabil gladiátora Krotóna a hodil ho do řeky a Vinicia uhodil tak, že měl pohmožděnou ruku, kterou pak dlouho léčil na místě, kde bydlela Lygie. Vinicius dal poslat pro Chilóna, když přišel, Glaukus ho poznal a řekl všem pravdu. Vinicius všechno pochopil, změnil se. Mezitím se Petronius zamiloval do Euniké. Chilón našel zase Lygii – bydlí u starého kněze Křasťanů Lina, Vinicius nechal Chilóna zmrskat, kvůli tomu, co udělal Glaukovi a šel za Lygii, Petr jim požehnal.Nero napsal píseň o vypálení Tróji a Petronius navrhl, aby složil ještě lepší, Nero souhlasí – vždyť ještě neviděl nic hořet, žádné město. Ochraptěl a proklínal Řím a klima a tak odjel do Antie i s Viniciem a Petroniem, kde složí lepší. Nero posílá Markuse zpět do Říma a ať se bez prstenu nevrací, když v tom přišel pretorián a pověděl, že celý Řím je v plamenech, a tak Markus jel rychle zachránit Lygii. Byl i pokřtěn Petrem. Přijel i Nero, který tam vystoupil s jeho písní – lid ho vypískal, a tak jel Petronius a sliboval lidem, že dostanou obilí, olej, můžou na zahrady … Lidé stále protestovali, Tigelius řekl, že chtějí pomstu a tak hledá Nero, kdo by se obětoval. Nakonec Tigelius, který nechal vypálit Řím, tak spolu s Popeapou navrhl, že vinu svedou na Křesťany. Petronius byl proti. Chilón vypověděl, že i Petronius je Křesťan a ztratí u Nera tolik důvěry. Nechali zavřít všechny Křesťany – uvěznili i Lygii. Chilón se stal váženým, nechal se nosit na nosítkách a oplatil to Viniciovi, který ho nechal zmrskat. Nero uspořádal zápasy. Lvi roztrhali Křesťany, nechal je ukřižovat a upálit na hranicích. Když jeli kolem Chilón to už nevydržel, řekl, že Nero nechal vypálit Řím, a když viděl Glauka, prosil ho o opuštění. Pak ho Pavel z Tarsu pokřtil. Lygie ve vězení onemocněla, chtěli naplánovat, že ji odvezou jako mrtvou, ale nepovedlo se. Petronia napadlo, že když dá císař svolení Lygii a Vinicio, tak ať ji pustí a jde jim na svatbu. Nakonec Ursus musel zastavit býka, na kterém byla už téměř mrtvá Lygie. Ursus vyhrál. Lidé zmlkli. Vinicius šel pro ni a volal: „věřím, věřím! Kriste! Zázrak“. Když všichni zvedli palec nahoru, Nero nakonec taky. Sklidil ten největší potlesk. Když se Lygie uzdravila, odjela s Viniciem na Sicílii. Nero byl rozzlobený, poslal cenzuria, aby vyřídil Petroniovi, že bude zabit. Jel tedy na Paladium i s Euniké, pronesl řeč a natáhl ruku lékaři, který mu podřezal žílu na zápěstí, Euniké chtěla jít taky. Petronius si uvědomil, jak moc ho milovala. Nakonec usnuli a zemřeli. Nero musel utéct, lid se vzbouřil. Nero si přiložil nůž ke krku a jen tak trošku se bodl (nechtěl umřít, takový umělec), Epafroditos teda dokonal jeho dílo a nůž mu zajel až po rukojeť. Akté ho pak další den zavinula do drahocenných tkanin a zapálila jej na hranici. Petra přemlouvali, aby odjel a zachoval učení. Ale nemohl, Kristus k němu promluvil. Tam kde se zeptal: Quo vadis, domine – dnes stojí kaplička.
2) Význam sdělení (hlavní myšlenka)
Je to historický román – autor vypraví, jak to v té době fungovalo, jaké těžké začátky měli Křesťané – museli se schovávat, tajně scházet, byli obviňování z činů, které nespáchali …
Otázka (jež položil Kristu Petrovi, který prchá z Říma) Quo vadis? Pokládá ji autor Evropě a lidstvu. Román má dát odpověď na tuto otázku. Východisko z krize vidí Sienkiewicz v křesťanském světovém názoru a jeho morálce, jehož sílu a dokonalost se snaží ukázat na konfrontaci s úpadkovým stadiem slavné a vysoké společenské kultury římské, které v mnohém pomohlo připomínat to, co prožila současná Evropa. Návrat k apoštolské víře – je podle S. lék. (jako reformátoři minulých století se snažili léčit mravní choroby papežského renesančního Říma)
3) Literární historie
Společensko – historické období:
a) Politická situace:
– 2.polovina 19.století byla ve znamení soupeření mezi Anglií a Francií = 2 hlavními koloniálními velmocemi. Postupně došlo ke sjednocení Itálie a Německa a získávali tak v Evropě na vlivu. U řady národů vzrůstalo národní uvědomění a sílily snahy o kulturní i politickou nezávislost.
– V tomto období docházelo k velkému rozmachu přírodních a technických věd. to naplňovalo lidstvo důvěrou v rozum, smyslové poznání a ve spolehlivost exaktních věd. metody přírodovědného bádání převzaly i vědy společenské. To vedlo ke vzniku pozitivismu a sociologie jako vědy z něho vycházející. Podle zásad exaktních věd začali spisovatelé studovat i lidské vnitro.
b) Kontext dalších druhů umění (malířství, sochařství, hudba)
Architektura:
– Revoluce, použití oceli a litiny
Malířství:
– Francie – Gustave Coubet – krajinomalby
– Rusko – „predvižikové“ – Ilja J. Repin – realisticky podané obrazy se sociální tématikou a psychologicky propracované portréty, Ivan I . Šiškina – krajinář
– U nás – Karel Purkyně
Hudba:
– Nový útvar – opereta – lehký veseloherní žánr se zpěvy, navazující na komickou operu, využití prvků dobových tanců, zakladatel Jacques Offenbach – opereta Vévodkyně z Gerolsteinu
– Rozvíjí se italská opera – Guiseppe Verdi a Giacomo Puccini
c) Kontext literárního vývoje; literární směr/sloh
- Realismus (realis- věčný, skutečný)
– Je umělecký směr, který střídá romantismus – zastoupil ho v 2. pol. 19. století.
– Založený na kritickém poznávání skutečností, které vychází z úsilí opravdivé zobrazení lidské osobnosti. Přesné a všestranné studium společenského života, nitra člověka, zobrazení každodenního života.
– Realisté chtěli přesně zobrazit skutečnost, zbavit jí příkras a iluzí tzn. že místo individuální odlišnosti si u člověka všímají toho, co je typické.
– Hlavní žánry – román, povídka, drama.
– je kvalitativně vyšší stupeň realismu.
– Objevuje se později, tj. od 80. let 19. století.
– Znakem je, že autoři se snaží o mnohem otevřenější, nesmiřitelnější pohled na společnost při zvětšování sociálních rozdílů, v jejichž důsledku vzniká napětí. Pokus o řešení soc. konfliktů.
Pozitivismus – filosofický proud dokazující, že jen to je skutečné, co lze dokázat smysly a zkušeností.
Naturalismus – (z lat. natura, příroda) je umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu (alespoň takovou, jaká je v očích naturalistů).
– Vznikl v 70. letech 19. století ve Francii z klasického realismu. Za jeho tvůrce bývá označován Émile Zola, k dalším naturalistům v literatuře patří např. Guy de Maupassant, Gustave Flaubert a Alphonse Daudet. Naturalistické spisovatele láká pesimismus – lidská bída, smrt i stáří. Tématicky se zaměřují na podmínky lidské existence v urbanizované, vědecko-průmyslové civilizaci. Podle nich není dobré vytvářet realitu ze snů, vyšší cíle jsou pro ně jen klamnou iluzí. Naturalismus klade velký důraz na detailní popis prostředí i situací (například detailní líčení deliria v Zabijákovi) a na rozdíl od realismu, ve kterém hlavní postavu představuje průměrný člověk, naturalismus zobrazuje něčím výjimečné osoby (takzvaně „nejbídnější z bídáků“), stojící buďto na okraji společnosti, nebo na jejím vrcholu (Rusko). Hlavní postavy jsou určitým způsobem zvláštní, poznamenané, vyřazené. Naturalisté se snaží o exaktní zobrazení předmětu pozorování, odmítají stylizaci.
Autor
a) Život autora + vlivy na jeho tvorbu:
Henryk Adam Alexandr Pius Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve Woli Okrzejowské (tato část Polska byla okupována Ruskem). Vyrůstal na venkově, v zámožné šlechtické rodině, a od svých dvanácti let bydlel ve Varšavě. V roce 1866 zahájil studia na vysoké škole, studoval na právnické, lékařské a filologické fakultě. Už jako student působil jako žurnalista. Do roku 1871, kdy opustil školu bez složení závěrečných zkoušek, už měl za sebou i další pokusy. Nejprve psal literární a divadelní recenze, od roku 1874 mu pak vycházely pod pseudonymem Litwostýdenní fejetony v novinách Gazeta Polska. O dva roky později napsal své literární prvotiny – stručný obrázek Starý sluha, který později rozvedl v románový příběh Haňa. V roce 1876 odjel do Severní Ameriky, kde poznal zcela jiný společenský a myšlenkový okruh, značně odlišný od toho, který znal z mládí. Po pobytu v Americe se dal do služeb idejí pozitivismu, zajímal se o problémy současného života, a odklonil se od romantických příběhů šlechtických hrdinů. V Americe napsal drastický obraz ze současné polské vesnice Črty uhlem, po návratu do vlasti napsal v letech 1882 – 1883 řadu krátkých próz do novin a časopisů.
Postupně pak ale začal pozitivismus opouštět a vrátil se k dávné minulosti. Začátkem osmdesátých let se pod vlivem své ženy Maryny Szetkiewiczovéa snad ještě víc pod vlivem vlasteneckého tchána začal zajímat o polské dějiny. Následně začal pracovat na rozsáhlé historicko-románové skladbě. Za necelé čtyři roky po návratu z Ameriky, v listopadu 1879, začaly v polském tisku vycházet první stránky románu Ohněm a mečem, díla, které znamenalo přelom v autorově vývoji. Následovaly další dvě části trilogie, Potopa a Pan Wolodyjowski.19.10.1885mu zemřela jeho zbožňovaná žena Maryna. Když v květnu 1888 dokončil svou Trilogiidostal poštou poukázku se sdělením Michal Wolodyjowski – Henryku Sienkiewiczovi. Poukázka zněla na 15 000 rublů. (Za první vydání Ohněm a mečem dostal osm set.) Dar nepřijal. Odesílatel se o peníze deponované v bance nepřihlásil, a tak z nich Sienkiewiczzaložil nadaci pod Maryniným jménem a roční důchod osm set rublů určil pro polské literáty, malíře, hudebníky nebo členy jejich rodin, ohrožené plicní nemocí. V letech 1897 – 1900 vytvořil Henryk Sienkiewicz další román – Křižáci. Psal jej v době, kdy v pruském záboru Polska zuřila ostrá protipolská germanizační kampaň. Připomíná hrdinské války polských králů proti německým křižákům v patnáctém století. Podobně jako předchozí prózy vycházel i tento román nejprve v časopise TygodnikIllustrowany, a to s častými přestávkami v tisku i v dodávání autorského rukopisu. Sienkiewicz se totiž celý život velice často stěhoval.Úvodní statě napsal autor ve Varšavě, potom putoval do Zakopaného, do rakouských lázní Kaltenleutgebenu u Vídně, zpět do Varšavy, do lázní Ragaz ve Švýcarsku, znovu do Zakopaného a nakonec do Francie. Román byl dopsán v Parc St. Maur 10. 3. 1900. Pro svá díla Sienkiewicz prostudoval mnoho historických materiálů, dokumentů a kronik z 14. a 15. století. Opíral se především o latinský spis HistoriaPolonica. V letech 1894 – 1896 začal časopisecky vycházet jeden z Sienkiewiczových nejznámějších románů – Quo vadis. Takřka rázem za něj sklízel ohromný úspěch mezi čtenáři v u kritiků. V roce 1905 dostal Nobelovu cenu, ovšem nejen za tento slavný román, ale především jako ohodnocení celého jeho dosavadního díla. Při jejím převzetí pronesl projev jako občan státu, který, přestože není na mapě světa, žije. Celý svůj život totiž bojoval za samostatnost své vlasti. Sienkiewicz už za sebou měl šedesátku a uznání a slávu po celém světě, když se rozhodl, že napíše knihu pro mládež – Pouští a pralesem. Děj umístil do Afriky, kterou poznal na lovecké výpravě roku 1891.
Poslední léta před první světovou válkou prožil Sienkiewicz většinou na venkově, jen na zimu odjížděl do Varšavy. Když v roce 1914 válka vypukla, byl zrovna v Krakově. 17.9.1914 odjel přes Vídeň do Švýcarska, do malého městečka Vevey. Tam společně s klavíristou Paderewskim vytvořil Výbor pro pomoc Polsku. Všechny své síly věnoval organizování pomoci obětem války, posílal do rodné země léky, peníze, šatstvo i potraviny. Konce války už se nedožil – jeho poslední slova zněla: „Já už to svobodné Polsko nespatřím…“
b) Další autorova tvorba:
Historické téma, které je v Polsku v době pozitivismu velmi oblíbené, zpracovává Sienkiewicz i ve své trilogii z polských dějin 17. století. 1. díl má název „Ohněm a mečem“, kde proti sobě postavil dvě strany, stranu dobra, křesťanství proti násilí a zlu a kde dával do popředí kladné postavy rytířů a vojevůdců, jejich velká hrdinství a ctnost. Bojovali sice s přesilou, ale jejich víra je dovedla k vítězství. Z mnoha těchto hrdinů můžeme jmenovat Skrzetuského, Wolodyjowského, Podbipientu.
Ve 2. dílu „Potopa“ už sice Kmicic není tak idealizovaný hrdina jako vojevůdci v 1. dílu, ale činí pokání, dobrými skutky smývá vinu a stává se rytířem. V tomto díle je dobře poznat, jak Sienkiewicz umělecky „dospívá“, což se projevuje v prokreslování prostředí i lidí.
Potopa byla vrcholem jeho trilogie, a proto je snad 3. díl, „Pan Wolodyjowski“, označován jako slabší. To však nic nemění na tom, že celé velké dílo Henryka Sienkiewicze zobrazuje a do popředí vytlačuje vítězství národního ducha.
Mimo historického tématu zpracovává Sienkiewicz i přítomnost, téma psychologické, a to ve svých skladbách „Bez víry“ a „Rodina Palanieckých“. Zabývá se zde rozborem současné lidské duše, dnešního života a jeho nástrahami, problémy doby. Zobrazuje zde dva typy lidí. Jeden, negativní, sebeanalytik, člověk, který trpí naprostým nedostatkem pevné víry v cokoliv, je ponořen do filozofování, nedovede najít pevný postoj k životu, k sobě, ke světu, k Bohu. Přesně takový je Ploszowski. Kladným typem je naopak Polaniecki. Tento realista méně uvažuje o všech společenských problémech, méně se zabývá filozofií, estetikou a naopak více pracuje, snaží se prosadit, bojuje o svou zemi. Samozřejmě není bez chyby a je jistě kulturně níže postavený
c) Inspirace daným literárním dílem
– Divadelní dramatizace i filmová verze
– Na jeho motivy složena opera H. Caina
– Filmové zpracování:
- Quo Vadis, 1912, Itálie, režie Enrico Guazzoni, němý film
- Quo Vadis, 1925, Itálie, režie GabriellinoD’Annunzio a Georg Jacoby, němý film
- Quo Vadis, 1951, USA, režie MervynLeRoy
- Quo Vadis, 2001, Polsko, režie JerzyKawalerowicz
4) Literární kritika
– Obrovský úspěch, poprvé vyšel v letech 1894 – 1896, pak následovalo hned vydání knižní a v několika následujících letech byla přeložena do světových jazyků
– Úspěch ve světové čtenářské i kritické veřejnosti
– Udělení Nobelovy ceny v r. 1905
5) Srovnání
Henryk Sienkiewicz – Quo vadis? vs. Jarmila Loukotková – Není římského lidu
Společné rysy:
– Čas: kolem rokem 64 – kolem roku 54 n.l.
– Místo: ŘÍM – za vlády císaře Nera
– Dějové linie:
– Quo vadis?: 1.linie: Petronius a Vinitius snaží se získat zpět Lygii pro V. 2.linie: Nero má už jinou manželku Poppeapeu (Akté – už jen propuštěnkyně, miluje Nera), skládá básně, smrt jeho dcery – už po vraždě své 1.manželky Octavii i jeho matky Agrippiny
– Není římského lidu: 1. linie Nero a jeho nástup na trůn, 2. linie: básník Petronius
– Nerou v obou dílech nechá zapálit Řím a dává to za vinu Křesťanům. Petronius se snaží pomoct. V ulicích vyrůstají nové domy, ale nenávist k císařovi přetrvává. Hovoří se o spiknutí a svržení císaře.
