Máj - rozbor díla k maturitě (9)

rozbor-díla

Kniha: Máj

Autor: Karel Hynek Mácha,

Přidal(a): Jeweli, Anny, misulka.re

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)

Český básník, prozaik i dramatik. První a zároveň jediný opravdový český romantik, a to jak dílem, tak životem.
Byl to podivín, samotář, drsný člověk. Žil v Praze, pak v Litoměřicích.
Studoval gymnázium, vynikal v matematice, krásně kreslil, hudebně nadán (hrál na kytaru), ovládal perfektně němčinu.
Po gymnáziu studoval dvouletý kurz filozofie a navštěvoval přednášky Josefa Jungmanna. Později vystudoval práva.
Hodně cestoval (patřilo to k jeho zálibám), nejčastěji chodil pěšky (došel až do Itálie). Nejraději měl hory (Krkonoše), toulal se po českých hradech a zříceninách a kreslil je. Rád také putoval do oblasti Doks a hradu Bezděz, zdejší krajinou se inspiroval.
Působil v Kajetánském divadle (hrál ochotnicky divadlo), kde poznal Lori Šomkovou.
S Lori Šomkovou byl zasnouben. Při požáru v Litoměřicích, který pomáhal hasit, se napil ze studny se špinavou vodou, pravděpodobně onemocněl cholerinou (údajně na choleru) nebo infekčním onemocněním, a krátce nato zemřel.
Zemřel 6. listopadu 1836, paradoxně v den, kdy se měla konat jeho svatba s Lori. Zemřel ve 26 letech a měl syna Ludvíka, s nímž se kvůli brzké smrti nestihl příliš sblížit.
Chtěl dílem Máj dokázat soudobé společnosti, že lze napsat kvalitní dílo v krásném českém jazyce tak, aby tomu rozuměli i prostí lidé. Náměty čerpal jednak z poznatků ze svých cest a jednak z rozsáhlé četby romantických autorů, jako byl G. G. Byron.

Styl tvorby:

Své první básně psal Mácha německy, později česky.
Věnoval se i prozaické tvorbě, kterou tvoří soubor autobiografických povídek Obrazy ze života mého, román Cikáni, básnická próza Pouť krkonošská a Křivoklad, což je první část nedokončené čtyřdílné skladby Kat, která čerpá z české historie.
Jeho tvorba se vyznačuje krajním individualismem, subjektivismem a melancholií.
Centrem Máchova zájmu je charakteristika jedince jak ve vnější podobě, tak v podobě vnitřní. Nahlíží do lidského nitra a pokládá otázky dotýkající se smyslu lidské existence a marné vzpoury jedince proti osudu.
Základními znaky jeho děl jsou typické romantické prvky: pocit vykořenění, osudovost, fascinace přírodou i temnými stránkami lidské duše a rozpor mezi snem a krutou realitou.
Oproti tehdejší výchovné a vlastenecké literatuře se soustředil spíše na vnitřní pocity jednotlivce a univerzální lidská témata (láska, smrt, plynutí času). V literatuře se poprvé objevila kritika; Mácha kritizuje tehdejší společnost a v kontrastu k ní obdivuje krásy přírody.

Díla:

Máj – báseň, nejslavnější Máchovo dílo. Jeho počátky spadají do roku 1834, napsáno na přelomu roku 1835 a 1836, vydáno na jaře 1836.
Křivoklad – 1834, historická próza, první část zamýšleného cyklu Kat.
Bratři – 1832.
Král Fridrich – 1832-33.
Boleslav – 1831-33.
Bratrovrah – asi 1833.
Obrazy ze života mého – soubor autobiografických črt.
Mnich – 1833, veršované dílo, silný tragický pocit marnosti života.
Cikáni – 1835, románová próza. V utrpení mladého cikána se soustřeďuje tragika všech ostatních postav. Objevují se zde také zážitky z cest po vlasti a z italské cesty.
Další díla: Marinka, Pouť krkonošská, V svět jsem vstoupil.

Literárně-historický kontext

Dílo vzniklo v roce 1836 jako vrcholné dílo českého romantismu.

Národní obrození a evropský romantismus:

Doba vzniku spadá do poslední (vrcholné) fáze českého národního obrození (v ČR je to období rozvoje jazyka, vědy a žurnalistiky). Tehdejší společnost vyžadovala od umělců díla s výchovnou a silně vlasteneckou (optimistickou) tematikou.
Zároveň se Evropou šíří romantismus. Tento umělecký směr se zrodil v Anglii v 19. století a do Čech se dostal skrze K. H. Máchu ve 30. letech a trval do 50. let tohoto století. Vznikl jako reakce na osvícenství a klasicismus a klade důraz na cit, individualitu, nespoutanost, fantazii a obdiv k přírodě.

Literární skupina a směr:

Karel Hynek Mácha je jediným skutečně čistým a nejvýznamnějším představitelem romantismu v české literatuře.
Nepatřil k žádné oficiální literární skupině, byl velkým solitérem a dobovou společností byl často nepochopen. Jeho tvorba však zásadně ovlivnila pozdější generaci autorů (Májovci) např. J. Nerudu.

Další autoři tohoto období a příklady jejich děl:

Karel Jaromír Erben – Kytice z pověstí národních (český romantismus se sběratelským prvkem).
Josef Kajetán Tyl – Strakonický dudák, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka.
Victor Hugo – Chrám Matky Boží v Paříži, Bídníci (francouzský romantismus).
Alexandr Sergejevič Puškin – Evžen Oněgin (ruský romantismus).

Rozbor díla: Máj (1836)

Základní charakteristika:

Literární forma: poezie (veršovaný text)
Literární druh: lyricko-epický (obsahuje lyriku milostnou a přírodní, děj je prostý s historickým základem a obsahuje i niterné pocity)
Literární žánr: lyrickoepická báseň / lyrickoepická skladba / básnická povídka (poema). Inspirací byly byronské povídky.

Výňatek a jeho rozbor:

Vilém ve vězení přemýšlí nad existencí a podobou posmrtného života, kdy následuje představa prázdnoty. Žalářní zvuky a zvuk padajících kapek symbolizují plynoucí čas. Obklopuje ho tma, prázdno, ticho a při tom ho napadá spousta myšlenek. Jsou zde líčeny jeho pocity. Je psán ve verších a v rýmu, je zde opakování slov.

Hlavní téma:

Tragická láska, vina a trest, neodvratnost smrti, krása jarní přírody kontrastující s krutým lidským osudem a konečností bytí.

Motivy:

Láska (bolestná a destruktivní), nevěra, smrt, vina, poprava, vězení, marnost lidského života, plynutí času, májová příroda, noc, jezero, měsíc.

Hlavní myšlenka a význam:

Oslava krásy májové přírody.
Autor se dílem snaží ukázat bezmocnost lidí tváří v tvář osudu a nesvobodu jedince.
Hluboké filozofické zamyšlení nad pomíjivostí života, nevyhnutelností smrti (po které následuje prázdnota, tzv. „nic“) a lhostejností věčné přírody vůči lidskému utrpení.
Máj je pro současnost důležitý, protože nejen inspiroval další autory (Májovce), ale vedle úvah o smyslu života spočívá význam Máje též v jeho umělecké stránce. Snad proto je Máj pokládán za základní dílo české poezie.

Symboly:

Popravčí kolo / lebka: symbolizují marnost lidského úsilí, zmar a neodvratný konec každého života.
Máj a příroda: symbolizují cyklickou věčnost, neustálou obnovu života a krásu, která je ale krutě lhostejná k tragédii jednotlivce.
Strašný lesů pán: titul Viléma, který symbolizuje nejen jeho vyvrženectví ze společnosti, ale i jeho hluboké spojení s nezkrotnou divokou přírodou.

Kompozice:

Počet kapitol a struktura díla: Skladba obsahuje úvodní věnování (dedikaci Čechům, báseň Dálná pouť), 4 zpěvy a 2 intermezza (mezihry). Dějová linka je poměrně slabá a potlačená, slouží spíše jako podklad pro úvahy a popisy.
Kompoziční postupy: Časový postup je převážně chronologický, ale objevuje se i retrospektivní postup (ve vzpomínkových pasážích Viléma ve vězení).
Kontrast: Základní kompoziční princip díla – využití kontrastu v tematické (věčnost přírody proti omezenosti lidského času, kontrast v čele 2. zpěvu) i jazykové rovině (např. „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“).
Gradace: V epické lince se příliš nekoná. Objevuje se silná paralela a ztotožnění poutníka a Viléma.

Vypravěč / lyrický subjekt:

V první části skladby vystupuje skrytý lyrický subjekt (er-forma), který popisuje děj a vcítí se do postav.
V závěrečném čtvrtém zpěvu subjekt (poutník) přímo vstupuje do děje (přechod do ich-formy) a ztotožňuje se se samotným autorem i s Vilémovým osudem. Sám Mácha se stylizuje do postavy Hynka.

Jazyk a textové prostředky:

a) Útvary jazyka a textové prostředky:
- Spisovná čeština plná básnických neologismů (které si Mácha sám vymýšlel) a archaismů (knižních a starých výrazů). Styl vyprávěcí a popisný. Dialogy, monology, řeč postav přímá. Básník hojně pracuje se zvukovou stránkou jazyka, hrou barev a bohatě rozvinutými přívlastky.
b) Zabarvení a styl:
- Velmi bohatý, obrazný a hudební styl textu. Jazyk vyjadřuje silný subjektivismus, fantazii, melancholii a romantický patos.
c) Lexikální a poetické prostředky (figury a pojmenování):
- Přímá pojmenování: Přirovnání („co slzy lásky“), epiteton, orans, antiteze.
- Nepřímá pojmenování: Metafora, personifikace, metonymie.
- Další figury: Oxymóron (spojení významově protikladných slov: „mrtvé milenky cit“, „mrtvá labuť zpívá“). Apostrofa, anafora, epizeuxis, řečnické otázky.
- Opakování slov: A celých veršů pro zdůraznění hudebnosti (máj, láska, den, noc).
d) Zvukové prostředky:
- Eufonie a Aliterace: Celková libozvučnost veršů.
- Onomatopoje (zvukomalba): Napodobení zvuku slovy („řinčí řetězů hřmot“).
- Rytmus: Důraz na vzestupný jamb.
- Rým: Často obkročný, ale i střídavý a sdružený.

Časoprostor:

Doba děje: Konec 18. století (kolem roku 1774), děj se odehrává v měsíci květnu.
Místo děje: Krajina kolem hradu Bezděz a tehdejšího dokského rybníka (dnešní Máchovo jezero).

Postavy a jejich charakteristika:

V básni se objevují tři hlavní postavy: Jarmila, Vilém a Hynek. Jsou v básni rozmístěny tak, aby se nepotkaly.

Vilém: Loupežník (zvaný „Strašný lesů pán“), vůdce loupežníků a postrach lesa. Je to typický romantický hrdina – rozervaný vyvrhel společnosti. V mládí byl vyhnán otcem z domova. Později ze žárlivosti zabíjí svůdce své milé, aniž by tušil, že jde o jeho vlastního otce. Viní za to společnost, cítí se být nevinný. Ve vězení myslí na Jarmilu a děsí se představy, že po smrti ho čeká už jen absolutní nicota (prázdnota).
Jarmila: Milenka Viléma, která dříve podlehla svodům Vilémova otce. Páchá kvůli lásce k odsouzenému Vilémovi a z pocitu hanby sebevraždu skokem do jezera.
Poutník / Lyrický subjekt (Hynek): Objevuje se ke konci básně (v posledním čtvrtém zpěvu), představuje samotného autora Karla Hynka Máchu. Ztotožňuje a srovnává svůj osud s osudem Viléma. Mluví o sobě a poznává, že jeho vlastní mládí je již nenávratně ztracené. Báseň vrcholí jeho zvoláním: „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“

Stručný obsah díla:

Máj je lyrickoepická báseň vyprávějící tragický milostný příběh Viléma a Jarmily zasazený do překrásné jarní přírody. Na začátku autor popisuje májovou přírodu stvořenou pro lásku. Jarmila u jezera čeká na svého milého Viléma. Nedozví se však od něj, nýbrž od jeho druha, že Vilém je odsouzen k smrti za vraždu svého soka, jímž byl paradoxně jeho vlastní otec (který ho v dětství zapudil). Jarmila spáchá sebevraždu. Vilém tráví noc před popravou ve vězení, kde těžce přemítá o smyslu života, vině a děsivé posmrtné prázdnotě. Vše vypráví žalářníkovi, jenž s ním soucítí. Následujícího dne se loučí se svou milovanou zemí a přírodou a je popraven. Po letech k místu popraviště přichází poutník (autor), který příběhu Jarmily a Viléma lituje a zamýšlí se nad marností osudu.

Podrobný děj:

I. zpěv

Obraz Májové přírody jako stvořené pro lásku. Na břehu čeká Jarmila na svého milého Viléma. Místo něj však na loďce připlouvá jeho druh, který dívce sděluje strašnou zprávu: Vilém zabil ze žárlivosti Jarmilina svůdce a pozítří bude popraven. Nevěděl ale, že zavražděným byl jeho vlastní otec, který ho v dětství vyhnal z domova. Objevuje se motiv lásky a nevěry. Jarmila, zdrcená vinou, hanbou a žalem nad ztracenou láskou i zradou, páchá zoufalou sebevraždu skokem do vod jezera.

II. zpěv

Dějství je založeno na hlubokých filozofických úvahách. Vilém sedí ve vězení a čeká na svou popravu. Během dlouhé noci vzpomíná na své dětství, uvažuje o vině, pocitu křivdy a vzdoru. Nechce zemřít a hrozí se smrti a prázdnoty po ní. Je zde silný kontrast v čele – na jedné straně věčnost přírody a na straně druhé omezenost jeho zbývajícího času. Vše vypráví žalářníkovi, který s ním soucítí.

I. intermezzo (mezihra)

Půlnoční popraviště v přípravě na popravu Viléma. V půlnoční strašidelné atmosféře na nedalekém popravišti probíhají přípravy duchů na přijetí nového člena. Příroda a tajemné bytosti se připravují na Vilémovu brzkou smrt.

III. zpěv

Vrchol díla – nastává den popravy Viléma. Nádherná, radostná a probouzející se jarní příroda ostře kontrastuje s tragickým osudem odsouzence vedeného na popraviště. Vilém naposledy hledí na krásnou krajinu, kterou tolik miluje. Následuje jeho dojemné vyznání lásky k přírodě a rodné zemi („Země krásná, země milovaná, kolébka má i hrob můj…“). Loučí se se životem a pronáší obžalobu společnosti za svůj krutý osud. Poté je popraven.

II. intermezzo (mezihra)

Obraz tiché a klidné horské krajiny. Objevuje se nářek Vilémových druhů, kteří hluboce truchlí nad ztrátou svého milovaného vůdce.

IV. zpěv (epilog)

S odstupem mnoha let (po čase) přichází na stejné místo popraviště osamělý poutník. Básník se ztotožňuje se svým hrdinou i poutníkem. Sám Mácha se stylizuje do postavy Hynka (přechod do ich-formy). Hluboce se zamýšlí nad tragikou lidského osudu, marností a nad ztraceným mládím. Závěr je velmi pesimistický a tragický, básník v samotném závěru připojuje i své jméno. Celá skladba končí slavným zvoláním: „Je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas. Hrdliččin zve ku lásce hlas: Hynku! – Viléme! – Jarmilo!!!“

Okolnosti vzniku díla:

Máj byl inspirován skutečnou událostí. Mácha se při návštěvě Bezdězu inspiroval příběhem Hynka Schiffnera z Dubé. Zjistil, že v tomto kraji byl roku 1774 popraven mladík, který zabil svého otce kvůli bránění v lásce. Byl vězněn v Mladé Boleslavi a popraven lámáním v kole.
Popisovaná krajina naprosto přesně odpovídá reálné krajině v okolí Doks (tzv. Máchův kraj) a hradu Bezděz.

Literární kritika, přijetí a vliv:

Máj vyšel poprvé na jaře roku 1836 (Mácha jej vydal na vlastní náklad) a u tehdejších čtenářů i české kritiky (např. J. K. Tyl) zprvu absolutně propadl. Nastala okamžitá vlna odporu a záporné kritiky. Kniha musela projít tehdejší cenzurou a v Praze ji musel Mácha prodávat sám.
Setkal se s velkým neporozuměním, protože probíhalo národní obrození a od umělců se očekávala vlastenecká, výchovná a radostná díla. Mácha vpadl mezi vlastence s dílem, které kritizovalo společnost a jehož hrdina byl nepochopitelný, rozervaný vrah a vězeň.
Máj byl dobově vnímán jako příliš pesimistický, temný, nebezpečně individualistický a nedostatečně vlastenecký.
Dílo v době jeho vzniku pochopili a ocenili v podstatě jen někteří Slováci (např. Karol Sabina). Plného uznání se Máchovi dostalo až o 20 let později, kdy se k jeho odkazu přihlásila mladá literární generace Májovců, do níž patřil i Jan Neruda.

Inspirace dílem:

Dílo Máj bylo zfilmováno, zhudebněno i zdramatizováno.
Báseň byla v roce 2008 zfilmována režisérem F. A. Brabcem. Toto filmové zpracování se setkalo se smíšenými reakcemi a od literární předlohy se místy silně odklání.

Rozbor textů k zamyšlení:

Umělecký text: V uměleckém textu popisuje autor přírodu, vězení a vlastní myšlenky a pocity.
Neumělecký text: Neumělecký text je psán v odstavcích, objevuje se zde přímá řeč. Například v článku s názvem „Být odvážný jako Mácha?“ se autor zamýšlí nad tím, jaký opravdu byl, a konstatuje, že když si chtěl prosadit vlastní názor, neměl to jednoduché. Jedná se o charakteristiku K. H. Máchy a uvažování nad tím, proč a za jakých okolností byl Máj napsaný a jaký měl autor postoj v české literatuře. Text je psán srozumitelnou, spisovnou češtinou. Funkční styl je publicistický a jde o slohový útvar článek. Text je výstižný, vykazuje znaky připravenosti, ale obsahuje i vlastní myšlenky autora článku. Jde o sdělení veřejné a oficiální, slohový postup je výkladový a informační.

Vlastní názor:

Máj představuje jeden z vrcholů české literatury a jeho neuvěřitelná zvukomalba spolu s krásou českého jazyka fascinuje dodnes. Přestože Máchův pesimismus a fatalita osudu obou milenců mohou působit velmi ponuře, je hluboké propojení přírodních obrazů s existenciálními myšlenkami o smyslu a konci života velmi nadčasové a nutí člověka k silné sebereflexi.