Žítkovské bohyně - rozbor díla (2)

rozbor-díla

Kniha: Žítkovské bohyně

Autor: Kateřina Tučková

Přidal(a): Victoria Fichtnerová

Kateřina Tučková

Současná česká spisovatelka, publicistka, historička umění, kurátorka galerie současného umění.
Její díla se překládají do 22 jazyků.
Zaměřuje se na příběhy žen, které byly různými dějinnými okolnostmi vytlačeny na okraj společnosti.
Získala mnoho cen (Magnesia Litera, Ceny Josefa Škvoreckého, Český bestseller, Státní cena za literaturu).

Díla

román Vyhnání Gerty Schnirch
román Bílá voda
biografické drama Vitka
biografie Fabrika

Literárně-historický kontext

Kateřinu Tučkovou zařadíme do období české literatury od roku 1945 do současnosti do období.

Po roce 1948

Společenská próza
- 1948–1989 = probíhá komunistický režim
- 1948 = komunistický převrat v Československu
- 21. 8. 1968 = vpád vojsk Varšavské smlouvy, okupace státu po Pražském Jaru.
- Normalizace = návrat do normálu (normál jsou 50. léta = tvrdý komunismus)
- 1989 = Sametová revoluce (končí období komunistické éry a začíná demokracie)
Rozštěpení literatury
- domácí oficiální
  - Autoři v tomto období byli schvalováni, vydáváni v období Normalizace v oficiálních nakladatelstvích.
- domácí samizdatová
  - Autoři oficiálně vydáváni nebyli, ale vydávali je sami lidi. Psali se přes kopírovací papír mezi lidmi. Byli vydávány edice – Petlice, Popelnice, Expedice, …. a také se vydávali samizdatové časopisy – Vokno, Revolver revue.
- exilové
  - Působili zde autoři, kteří vydávat nemohli nebo emigrovali.
- underground
  - Neoficiální kulturní proud, hnutí nepohodlných autorů. Kriticky se vyjadřovali proti režimu.

Válečná próza
- Julius Fučík
  - spisovatel, novinář, překladatel
  - 1942 zatčen Gestapem, vězněn, 1943 popraven a po roce 1948 z něj komunisté udělali legendu
  - autobiografická próza Reportáž, psaná na oprátce
- Jan Otčenášek
  - prozaik, filmový a televizní scénárista
  - baladická novela Romeo, Julie a tma, román Občan Brych, román Kulhavý Orfeus
- Ladislav Fuks
  - prozaik
  - román Spalovač mrtvol, román Pan Theodor Mundstock (Munštok), soubor 6 na sebe navazujících povídek Mí černovlasí bratři
- Bohumil Hrabal
  - prozaik
  - novela Ostře sledované vlaky
- Ota Pavel
  - prozaik
  - soubor 8 povídek Smrt krásných srnců
Společenská próza
- Bohumil Hrabal
  - prozaik
  - povídková soubor Pábitelé, román Postřižiny, román Obsluhoval jsem anglického krále
- Ota Pavel
  - prozaik
  - povídka Plná bedna Šampaňského, soubor autobiografických povídek Jak jsem potkal ryby, sportovní reportáž Pohár od pána boha
- Milan Kundera
  - prozaik, dramatik, básník
  - soubor povídek Směšné lásky, román Nesnesitelná lehkost bytí, román Žert
Historická próza
- Václav Kaplický
  - prozaik
  - historický román Kladivo na Čarodějnice, historický román Kraj Kalicha, dvoudílný historický román Železná Koruna
- Eduard Petiška
  - básník, prozaik, dramatik, překladatel, esejista
  - báje a pověsti Staré řecké báje a pověsti, pohádky Příběhy tisíce a jedné noci, pohádka Jak krtek ke kalhotkám přišel

Po roce 1989

Společenská próza
- Michal Viewegh
  - prozaik, publicista
  - současně žijící
  - román Román pro ženy, román Román pro muže, román s autobiografickými rysy Báječná léta pod psa
- Irena Dousková
  - prozaička
  - současně žijící
  - humorný autobiografický román Hrdý Budžes a pokračování Oněgin byl Rusák
- Alena Mornštajnová
  - prozaička
  - současně žijící
  - román Les v domě, román Hana, román Listopad
Postmoderma
- Jan Pelc
  - představitel literárního undergroundu
  - současně žijící spisovatel
  - román … a bude hůř, povídky … a povídky, novela … a to mi nemůžete udělat
- Michal Ajvaz
  - básník, prozaik, překladatel
  - současně žijící
  - román Druhé město, román Lucemburská zahrada
- Jiří Kulhánek
  - prozaik
  - současně žijící
  - fantasy román Vyhlídka na věčnost, dvou-dílný sci-fi román Noční klub, sci-fi román Stroncium

Rozbor: Žítkovské bohyně

Literární druh – epika
Literární žánr – román
Literární forma – próza

Téma literárního díla

Zkoumání osudů Žítkovských bohyň.

Kompozice díla

Kniha je psána chronologicky s útržky vzpomínek či ukázkou dopisů, publikací, Dořiny diplomové práce a úředními psaními.
Je rozdělena na prolog, 5 částí chronologicky na sebe navazujících a epilog.

Vypravěč

Er-forma

Hlavní postavy a jejich charakteristika

Dora Idesová – Je to jedna z hlavních postav, jejíž život je plný bolesti, smutku, samoty, beznaděje a žádné lásky. Silná, laskavá, milující, uzavřená, vnímavá, cílevědomá, pilná, soucitná, uvažující, nedůvěřivá, vzdělaná.
Jakoubek Ides – mladší bratr Dory, má mentální a fyzické postižení, úzkostlivý, fixovaný na sestru, milující, rád dodržuje zaběhlou rutinu
Terézie Surmenová (Surmena) – vnímavá, ochotná pomoci, poznamenaná minulostí, naslouchající, milující, měla těžký život, věřící, teta Jakoubka a Dory, uzavřená, pověrčivá, trpělivá, nevzdělaná
Josefina Mahdalová (Mahdalka) – negativní postava, nepřímo zmiňována, bosorka (praktikuje černou magii), poznamenána minulostí, nejstarší sestra Surmeny a teta Dory a Jakoubka
Doktor Kalousek – další negativní postava. Doktor Kalousek byl také znám pod jménem Vykladaš, který spolupracoval s StB. Pracoval na psychiatrii v Kroměříži, z tohoto oddělení měl donášet právě StB. Tam, kde pracoval byla hospitalizována i Surmena.

Čas a prostor díla

Děj knihy se odehrává v 2. polovině 20. století v oblasti Moravských kopanic, konkrétněji oblast Žítková a její části. Zmíněné jsou také obce Starý Hrozenkov a Drietoma – Potočná.

Obsah díla

Příběh začíná příchodem malé Dory Idesové, jejího bratra Jakoubka a tety Surmeny domů k Idesům, kde hned u domu naleznou jejich mrtvou kočku Micku i s koťaty. Jakmile postupují dále do domu, najdou mrtvé i oba rodiče. Surmena okamžitě děti odvádí z domu. Jakoubek je ještě malý a naštěstí si tu událost nepamatuje, ta však zůstala velmi zakořeněna v malé Doře, která měla již osm roků a mohla si mnohé pamatovat, ale asi ne pochopit. Teta Surmena neuvažovala, že by šly děti do domova a nechává je u sebe.

Surmena byla starší sestrou jejich matky Ireny.Počátek soužití je velmi těžký, protože na ně doléhá i smrt rodičů a mnozí je litují a nenechají je tak zapomenout a dopřát jim úlevu. Surmena se dále rozhoduje, že si z Dory udělá svého andzela. Dora něco tušila o postavách andzelů z vyprávění, ale nikdy žádného nepotkala a žádného nikdy neviděla. Hlavně Dora nyní získává pocit, že je někomu užitečná a může někomu pomoci a nemusí myslet na to, co se stalo dříve. Je sama na sebe hrdá, že pomáhala lidem nalézt cestu ke štěstí, lásce, zdraví a úlevě od jakéhokoli problému.

Dále se příběh odvíjí od dospělosti Dory, která se snaží nalézt odpovědi na mnohé otázky ohledně jejich rodiny, tety Surmeny a všeho, co se točí kolem tématu bohyní. Tématem bohyní se Dora zabývala i ve své diplomové práci, ale ve které se tohoto tématu mohla dotknout jen okrajově. Byla tedy velmi ráda, když získala i práci v Ústavu etnografie v Brně a po převratu tam mohla i zůstat. Jednou se Doře její spolupracovnice zmíní, že viděla jméno její tety Surmeny v seznamu StB. Doru to velmi zaskočí, protože si myslela, že svoji studii má již hotovou a tohle zjištění jí do hlavy nasadilo další otázky. Dlouhé roky bádala a shromažďovala informace o bohyních. Sbírala dokumenty v archivech, chodila za pamětníky. Jakmile zjistila, že našla nový neprobádaný zdroj, rozhodla se ve své práci pokračovat. Přála si ukázat lidem bohyně v jiném světle, pravém a nezkresleném obrazu jejich práce.

Vrhla se do boje s byrokracií a zažádala si o možnost přístupu ke složce své tety Surmeny. Na možnost se podívat do její složky si musela počkat dlouhé měsíce. Poté jí bylo telefonicky oznámeno, že složka je připravena. Dora ihned odjela, protože z toho čekání byla nervózní a chtěla se dozvědět vše o své tetě. Dora se velmi bála, že teta spolupracovala s StB, ale nakonec se dozvěděla, že byla její teta sledována a považována za nepřítele státu. Po prostudování velké části složky našla to, co hledala.

Důvodem všeho, co se dělo, byla činnost tety a její bohyňování. Úřady to popisovaly jako lékařskou praxi za úplatek, která vlastně lékařskou praxí nebyla. Doru velmi mátla celá řada dokumentů a jejich sledování, seznamů lidí, kteří tetu Surmenu navštívili, a to ještě v době, kdy žila její matka Irena. Při procházení této složky Dora vzpomíná na vše, co s tetou zažila. Najednou si vzpomněla i na událost s hadem, na kterou už zapomněla. Jednou našla svého bratra Jakoubka si hrát s bílým hadem. Velmi se polekala a hada zabila. Tato událost však mohla zapříčinit zlé věci, které se jim staly, protože bílý had byl symbolem štěstí v domě. Podle bohyň sídlil v každém domě a pokud by se vyhnal nebo zabil, přinese to do domu a jejich obyvatele neštěstí. Dora si na to dlouhou dobu ani nevzpomněla, až při čtení toho svazku se jí ta vzpomínka vrátila do mysli. Protože chvíli po této události tetu odvedli a jí s bratrem Jakoubkem rozdělili a začalo jejich trápení. Dora se dostala do ústavu v Uherském Hradišti a Jakoubek do ústavu v Brně. Tyto bolestné okamžiky ji připomnělo čtení daného spisu, a to byla teprve v jeho třetině. Prozkoumávání tohoto spisu měnilo Dořin pohled na tetu a vše, co jí teta řekla. Dozvěděla se, že teta byla v psychiatrické léčebně, dokonce o smrti tety se dozvěděla až po čtrnácti dnech. Neměla mnoho času, protože spis byl až v archivu v Pardubicích, a tak probírala další a další úřední záznamy. Spis také obsahoval, pro ni, velmi zajímavou složku o bohyních. Po prostudování se Dora vydává na cestu domů. Další Dořino vyprávění je o jejím životě po oddělení od tety a bratra. Jak v ústavu byla šikanována a jejím útěku od problémů do antikvariátu, kam si chodila číst a kde vlastně začal klíčit i její zájem o bohyně a jejich práci. Dále se dozvídáme o Dořině matce Ireně, která byla jiná než její sestra Surmena. Všichni v Ireně viděli podivína, který se jen chvástá, že umí mluvit s anděly. Z krásné dívky se nakonec stává uštvaná žena šikanována svým manželem. Matyášem Idesem, který byl stále opilý. Další kapitola příběhu nás zavádí do dob, kdy na Kopanice odvolán kněz Hofer, který kritizoval církev a svou nespokojenost a zlobu si vybíjel na bohyních a sepsal o nich knihu. Veškerá práce a pátrání o bohyních v Doře vyvolávali vzpomínky a pomalu se jí vše v hlavě dostávalo k pochopení toho, co se kolem jejich rodiny a bohyní dělo. Dora s bratrem často jezdili zpět domů na Žitkovou. Nejen kvůli vzpomínkám, ale také kvůli pátrání po informacích pro Dořinu práci. Navštěvovala také známé Surmeny, např. Baglárku. Po návštěvě Baglárky měla Dora pocit, že jí mnohé zatajuje. Dozvěděla se nová fakta o pronásledování Surmeny, o záhadné smrti Fukseny, o níž se po smrti její matky strhl boj mezi Josefínou a Justýnou, který vyhrála Josefína. Dora se rozhodla zajít pro další informace k bohyni Irmě Gabrhelové, který jí vyprávěla příběh o Surmeně a Ireně, kdy jejich matka a Surmena se snažila zachránit sestřeleného amerického letce. Ten bohužel byl nakonec zastřelen německými vojáky, ale její babičce a tetě Surmeně se nic nestalo. Podle Irmy to bylo i z toho důvodu, že zde němečtí vědci prováděli výzkum, který měl dokázat, že bohyně byli vlastně pokračovatelkami v umění starogermánského obyvatelstva. U Dory to zvýšilo zájem o Fuksenu. Lidé se Fukseny a Josefíny báli, protože jim prý škodili. Fuksena skončila velmi špatně, našli ji mrtvou a potlučenou v lese na konci války a bez dítěte, které měla před nějakým časem porodit. Nikdy se nezjistilo, co se tehdy doopravdy stalo. Po vzpomínce na otce Dora ztratila chuť se dále na cokoli vyptávat a raději odešla. Při další návštěvě Žitkové se dozvěděla o sebevraždě svého otce, kvůli kterému nejezdili s Jakoubkem domů na Bedovou. I přes odpor, co ke svému otci cítila, mu musela vystrojit pohřeb a při něm vlastně necítila nic. Po téhle nepříjemné události následovaly další. Nemohla se dostat ke spisům, které by jí pomohly v pátrání, ale i tak získala nové poznatky o Josefíně Mahdalové a jejích praktikách. Zjistila, že Josefína byla její tetou, nejstarší sestrou její matky Ireny a tety Surmeny. Odešla z domu, když byla Surmena ještě malá a používala černou magii a mohla přivodit i smrt člověka. Dora se začala ptát, proč se jí o tom teta nikdy nezmínila a začala pátrat i v archivech na Slovensku. Toto její úsilí přineslo užitek a určitý úspěch, protože se dostala blíž k pravdě a poznání. Dora se dále vydala do Poznaně, kde našla spisy o jednotlivých činnostech bohyň. O Surmeně a její spolupráci s badateli nenašla ani zmínku, a tak se jí ulevilo. Našla však jiné zajímavé skutečnosti o Josefíně. Jak Josefína používala černou magii, jak spolupracovala s německými badateli. Po návratu zpět domů se Dora přestala bohyněmi zabývat, ale zaměřila se sama na sebe. Na svůj život, a hlavně milostný okamžik, který vytěsnila ze svého vědomí. Protože mnohé pochopila a došla k poznání, mohla si to dovolit. Dora kdysi prožila milostné vzplanutí s Janigenou. Zde vyvstává otázka, zda se může mluvit o lesbickém vztahu. Mezi oběma se střídalo období studu, odloučení a hanby. Po delší době se Dora odhodlala odjet na Bedovou a navštívit Irmu, aby se dozvěděla další informace a navázaly na to, kde posledně skončily. Irma nakonec povolila a vše jí řekla. Dora se tak dozvěděla o sporu její babičky Justýny s Josefínou, která svou matku a její následovnice proklela. Dora nechtěla věřit tomu, že vše zlé se jim stalo jen kvůli nějakému prokletí, kvůli pár slovům. Nevěřila, že pár slov dokáže přivolat smrt a začala pochybovat o tom, co jí Irma řekla. Při hledání nových poznatků narazila na jedno jméno z minulosti, které jí bylo povědomé. Bylo to jméno Věnceslava Rozmazala, jejího dávného spolupracovníka. Dora se rozhodla jej navštívit, což se ukázalo jako těžké, protože už to byl velmi starý muž a mnohé si už nemusel pamatovat. Nakonec se jí podařilo zjistit. Posudek na bohyně si tehdy objednal jistý Jindřich Švarc, který se dokázal postavit na tu stranu, která pro něj byla zrovna v tu chvíli výhodná. Jednu věc nesnášel však beze změny režimu, to byly právě bohyně. Proč bohyně tak nesnášel se dozvěděla od jeho sestry Ingeborg Pitínové. Byla to dávná věštba, kterou provedla Surmena, kdy ve věštbě stálo, že Jindřich okrádá svého souseda, za což byl zavřen do vězení na pět let. Na konci příběhu už schází Doře jen vydat studii, kde by popisovala práci a život bohyň a dostala je tak do lepšího světla. K tomu nakonec nedojde, protože Dora, i když prožívá chvíle štěstí s Janigenou, je nalezena mrtvá. Její smrt se nikdy nevyřešila stejně tak, jako smrt Fukseny.