Král Lávra – rozbor díla k maturitě (8)

 

Kniha: Král Lávra

Autor: Karel Havlíček Borovský

Přidal(a): Leontýna

 

 

Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha) byl český básník, novinář, ekonom a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů. Přídomek “Borovský”, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

 

Životopis:

Český básník, novinář a politik Karel Havlíček se narodil v roce 1821 v obci Borová / dnešní Havlíčkova Borová/ u Přibyslavi. Karel Havlíček se začal podepisovat podle místa narození –Karel Havlíček Borovský.
Pocházel ze zámožné kupecké rodiny. Vystudoval gymnázium a poté začal v roce 1838 studovat v Praze filozofii / šlo o přípravu na univerzitní studium/. Havlíček vstoupil do kněžského semináře – chtěl se stát vlasteneckým knězem. Jeho cíle však vzaly za své. Přestává věřit, že modlitba může způsobit ve světě změnu k lepšímu. V roce 1841 je ze semináře vyloučen.
Poté pracoval v letech 1842-1844 jako vychovatel v rodině univer. profesora v Moskvě. Cílem této cesty bylo seznámit se se vším, co k Rusku patřilo. Poměry v carském Rusku byl však šokován. Tyto zkušenosti využil ve své tvorbě. V červenci 1844 se Havlíček vrací do Čech a v dubnu 1845 do Prahy. Jeho cílem bylo najít si solidní zaměstnání a věnovat se literární tvorbě. Snažil se vysvětlit vše tak, aby to chápali i prostí čtenáři.
V dubnu 1848 pracoval jako redaktor Národních novin a v červenci byl zvolen poslancem říšského sněmu. Byl ale více novinářem, než poslancem. Vzdal se poslanecké funkce a plně se věnoval práci redaktora. Díky Havlíčkovi měly Národní noviny velký vliv na české veřejné mínění . Lidé hltali jeho epigramy a satirické popěvky, které měly větší úspěch než projevy politiků.
Když Rakousko začalo obnovovat absolutistickou vládu, většina českých liberárních politiků zanechala svojí činnosti. Havlíček se v Národních novinách postavil na odpor a 13. dubna proto stanul před soudem. Porota ho uznala nevinným. V lednu 1850 se přestaly jeho noviny vydávat. Havlíček se však nevzdal a v květnu začal v Kutné Hoře vydávat politický týdeník Slovan. Byl proto šikanován policií i soudem. Slovan se nesměl rozšiřovat mimo Kutnou Horu. V listopadu se ocitl znovu před soudem, ale opět byl shledán nevinným.
Havlíček se rozhodl pro koupi statku, kde by se věnoval hospodářství a psaní. 16.prosince 1851 byl zatčen a odvezen do Brixenu, kde musel žít ve vyhnanství tři roky. I tam se snažil studovat, překládat a tvořit. Z Brixenu se vrátil v květnu 1855. Pár dní před jeho návratem mu zemřela žena.
Do Prahy mohl jen na návštěvu, trvalý pobyt mu nebyl povolen. Čekalo ho tam odmítavé chování jeho známých. Jan Palacký, Němcová, Trojan a pár dalších přátel se k němu veřejně hlásilo i přes atmosféru strachu vyvolanou Bachovým absolutismem. V té době mu lékaři diagnostikovali pokročilou tuberkulózu. Zemřel velmi brzy, v pětatřiceti letech.

 

Díla:

  • Epigramy, 1950
  • Básně, 1949
  • Básně a epigramy, 1885
  • Brixenské básně, 1913
  • Cesta na Rus, 1947
  • Církvi, 1845
  • Co jest obec?, 1846
  • Duch Národních novin, 1851
  • Epigramy a ostatní básně, 1921
  • Epigramy církvi, 1919
  • Epištoly kutnohorské a vybrané články politické, 1851
  • Havlíček české mládeži, 1920
  • Havlíčkova čítanka, 1906
  • Havlíčkův politický program, 1907
  • Jiskry z křemene, 1972
  • Kapitola o kritice
  • Kniha veršů, 1934
  • Král Lávra , 1854
  • Královi, 1845
  • Křest svatého Vladimíra, 1848-54
  • Lid a národ, 1981
  • Moje píseň, 1971
  • Múzám, 1845
  • Na barikádách, 1848
  • Národ a svoboda, 1918
  • Není církev jako církev, 1961
  • O literatuře, 1955
  • O tom německém parlamentě, 1848
  • Obrazy z Rusi, 1843-46
  • Plamenem veselým, 1950
  • Politické zásady Karla Havlíčka Borovského, 1898
  • Poučení občanům, 1931
  • Proč jsem občanem, 1851
  • Proticírkevní epigramy, 1920
  • Próza, 1923
  • První zkouška z českoslovanského jazyka v Moskvě, 1843
  • Satirické črty a zbylé epigramy, 1889
  • Satiry, 1925
  • Slovan a Čech, 1846
  • Správa záležitostí obecných, 1851
  • Stokrát plivni do moře, 1991
  • Strany politické, 1928
  • Světu, 1845
  • Tyrolské elegie , 1852
  • Verše a epigramy, 1896
  • Vlasti, 1845
  • O posledních věcech člověka, 1854
  • Vojna s hloupostí a zlobou, 1981
  • Vybrané spisy, 1927 (5 dílů)
  • Výklad oktrojované ústavy od 4. března, 1849
  • Z kutnohorských epištol Karla Havlíčka Kutnohorského, 1880
  • Milenců hrob
  • Články z Národních novin 1848-1850
  • Články ze Slovana 1850-1851
  • Překlady, 1950

 

Charakteristika tvorby Karla Havlíčka:

Byl považován za zakladatele žurnalistiky (Pražské noviny, Národní noviny, Slovan), soustředí se především na kritiku tehdejší vlády, hledá její slabiny a ty pak zprostředkovává lidem. To samé pak dělá i ve svých dílech jde především o kritiku společnosti, náboženství, policie ( např. při jeho zatčení), napsal také cestopis o životě v Rusku (Obrazy z Rus). Převládá satira, ironie, kritika a parodie.

 

Realismus je umělecký směr, který střídá romantismus – zastoupil ho v 2. pol. 19. století. Byl odpovědí na tehdejší umění, které popisovalo život hlavně bohatých a spokojených lidí, nebo fiktivních či historických osob. Jako předstupeň realismu je považována renesance.

 

 Charakteristické znaky realismu

  • Komplexní, pravdivé a věrné zachycení skutečnosti
  • Přesné a všestranné studium společenského života, nitra člověka, zobrazení každodenního života
  • Zobrazuje průměrného člověka, realistický román je zrcadlem společnosti, kronikou jejích mravů
  • Autor neužívá autostylizace – není v díle přímo účasten
  • Autorova objektivita je ale podmíněna – vybírá fakta, volí hrdiny, prostředí → není 100% objektivní, jelikož vybírá = svým způsobem hra na objektivní postoj
  • Hrdina se vyvíjí – je dobově a společensky podmíněný
  • Je uplatněna typizace – autor se snaží postihnout obecné, tj. typické, příznačné rysy lidí v jedinečném hrdinovi
  • Demokratizace ve výběru postav – vybírá si z celého společenského spektra – vysoce postavení i chudí zobrazeni ve prostředí jim vlastním
  • Vztah autorů k tématu minulost – vyhýbají se jí, upřednostňují současnost (pokud se k minulosti vracejí, tak v případě posluhujícím současnému životu lidí)
  • Umělec už není ten, který umí zachytit jen krásu.
  • Díla realismu jsou spíše studií společnosti.
  • Hlavní žánry – román, povídka, drama

 

Další autoři realismu:

Svět: Mark Twain, Jack London (Amerika), Charles Dickens (Anglie),Guy de Maupassant, Emile Zola ( Francie)

Čechy: Alois Jirásek, Božena Němcová, Karolína Světlá, Svatopluk Čech, Julius Zeyer

 

Král Lávra

Satirická báseň kratšího rozsahu s pohádkovými motivy, na konci je ponaučení jako v bajce. Vznikla v době Národního obrození ( 1. pol. 19. století). Dílo je inspirováno řeckou a irskou mytologií. Ze strany čtenářů bylo dílo velmi ceněno již v době vzniku, cenzurou však zakazováno pro jasnou kritiku Habsburské monarchie. Báseň obsahuje chronologickou kompozici, najdeme zde jazykové prostředky typické pro pohádku (úvod – Byl jednou jeden…; závěr – ponaučení), dále pak personifikaci, metonymii, archaismy.

 

Vydání:

Klub mladých čtenářů

Jiskry z Křemene, ze života a díla Karla Havlíčka Borovského s ilustracemi Josefa Lady

V Klubu mladých čtenářů vydal jako svou 4877. publikaci Albatrosn nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1977

 

Postavy:

Král Lávra – Irský král, měl jedno tajemství, ale jinak byl velice hodný a lid ho měl rád

Kukulín – mladý holič, který měl být oběšen, ale díky své matce dostal milost

Vypravěč – vypráví báseň o králi Lávrovi

Stará vdova – Kukulínova matka, milující svého syna

pan Červíček – hudebník – basista, pozvaný z Čech

 

Děj:

Vypravěč vypráví příběh odehrávající se v Irsku, kde vládne velice dobrý král, který bohužel neměl rád holiče a nikdo nevěděl proč. Nechával se stříhat a holit jen jednou ročně a vždy nechával holiče, který ho stříhal oběsit. Holiči mezi sebou každoročně losovali, protože nikomu se pod šibenici nechtělo. Jednou zase takhle losovali, když se přiblížila doba, kdy se nechával král stříhat, řada vyšla na Kukulína, mladého holiče. Když se to dozvěděla jeho matka, stará vdova, strachem omdlela. Nedalo se nic dělat, Kukulín krále ostříhal a hned poté si ho již vedl kat k šibenici. V tom se Kukulínova matka protlačila davem a prosila krále o milost pro svého syna. Jelikož byl král Lávra velice dobrý, svolil tedy a nechal si k sobě zavolat Kukulína, který mu musel slíbit, že nikdy nepromluví o tom, co viděl, když ho stříhal a bude jeho osobním holičem. Kukulín tedy souhlasil. Od té doby Kukulín holil krále obden a měl se velice dobře. Matka si libovala, jak se mu dobře vede. Ale Kukulín byl stále smutnější a smutnější až onemocněl, nikdo nevěděl, co se mu děje. Jednoho dne si postěžoval matce, která ho poslala pro radu ke starému poutníčkovi do černého lesa.

Když k němu Kukulín dorazil, poustevníček na něm hned poznal nějaké tajemství a řekl mu, že se neuzdraví, dokud své tajemství někomu neprozradí. Poslal ho tedy blíže k Viklovu ke stoku dvou řek, kde je dutá vrba a té měl Kukulín v noci své tajemství sdělit. Kukulín tak učinil hned též noci. Hned po té se uzdravil a vše bylo zase v pořádku.

Po nějakém čase strojil král Lávra velikou hostinu a veselí a pozvat slavné muzikanty z Čech. Muzikanti cestovali ke králi a při tom putování ztratil, basista,  pan Červíček kolíček k base. Všiml si toho zrovna u onoho stoku dvou řek, a tak neváhal a z větve oné duté vrby si vyrobil nový. Když přijeli muzikanti na slavnost, basa začala z ničeho nic hrát o tom, že má jejich král oslí uši a jak je ušatý. Král hned nechal muzikanty vyhodit, ale bylo pozdě, jeho tajemství už vědělo celé království. A tak si od té doby král přestal schovávat své uši a všechen lid v království si na to zvykl, protože on byl král dobrý a spravedlivý.,

 

Film:

Tato báseň byla zfilmována roku 1950 jako 30ti minutový loutkový film, který režíroval Karel Zeman s hudbou Zdeňka Lišky.

 

Úryvek díla:

„králi, pane králi!

     Syn můj jedinej,

proboha tě prosím,

     slitování měj!

Co si počnu, já ubohá vdova,

 

     jen mi syna dej!

 

Králi, milostpane!

     Máš to lidský cit?

Nevinného hocha

     katem utratit?

Muž můj padnul v službě tvého dvoru

a ty chceš mou jedinkou podporu

hanebně mi vzít? –

 

Jestliže ty, králi,

     dobré srdce máš,

jistě každoročně,

     jednou blázníváš:

pro nic za nic, pro královské vousy

kat člověka bez viny zardousí,

     to jsi otec náš?“

 

Král se na ty řeči

     velmi zastyděl,

ale ještě více

     slitování měl,

nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,

dobré srdce tisklo slzu v oko,

     zastavit velel.

 

Všem se kázal vzdálit,

     jen sám Kukulín

povolán ke králi,

     bledý jako stín;

král tu sedí, na klíně korunu:

„Přistup, synku, blíže sem ke trůnu

     i pod baldachýn.

 

Přísahej, že smlčíš

     na věčné časy,

co jsi na mé hlavě,

     viděl pod vlasy,

pak se tobě neublíží v ničem

a ty budeš mým dvorním holičem

     pro všechny časy.





Další podobné materiály na webu: