Nejstarší evropská a mimoevropská literatura

Jméno: Nejstarší evropská a mimoevropská literatura

Přidal(a): pipuskha

Mezopotámie

– mezi řekami Eufrat, Tigrid, Sumerové, Akkadové, Babyloňané; klínové písmo na hliněných destičkách (3000 př. n. l.)…

Literatura

EPOS O GILGAMEŠOVI – bájný král, cyklus epických básní. Hlavní motiv = touha po nesmrtelnosti, putování, hledání. Gilgameš je sukerský král (z jedné třetiny člověk, ze dvou třetin bůh). Základní poznání – člověk se stává nesmrtelným pouze svými činy, láskou k lidem.

Některé mezopotámské mýty přebírá a přepracovává Bible.

Egypt

– povodí Nilu (rozkvět už cca 2000 př. n. l.)

Literatura

hieroglyfické písmo, písemnictví – naučné, lyrické, zábavné, milostná poezie.

Egypťan Sinhouet

Hebrejské písemnictví

– Hebrejci = tzv. boží lid, nejprve žili na území Mezopotámie, pak se odtrhli a usadili se na území dnešního Iránu, Iráku)

Literatura

BIBLE

má zvláštní místo mezi starými literárními památkami. Jde o mnohožánrový útvar, tvořený postupně v různých historických období. V Bibli se prostupuje folklór, náboženství, historiografie, milostná lyrika, ale i zákonodárství.Bible dlouho sloužila jako prototyp literárního díla, kniha knih, byla trvalou inspirací literatury. Převážná část je starožidovská a vznikla v 1. tisíciletí před n.l.
útvary Bible: hymnické, žalmové, písňové, výpravné epizody…

Starý zákon

3 díly:

nejstarší část – TÓRA (Pentateuch) – Patero knih Mojžíšových. Vznik – 5. stol př. n. l. – báje o stvoření světa, člověka, vyhnání z ráje, potopa…
Knihy proroků – o činech a výrocích proroků.
Knihy převážně básnického rázu. Žalmy, Hijob, Rut, Ester, aj.

Nový zákon

– psán řecky,

– 4 evangelia:

Matoušovo
Markovo
Lukášovo
Janovo

– 14 apoštolských listů.

Bible je přeložena do všech světových jazyků (nejprve řečtina, latina, potom národní jazyky.

Indie

(2000 let př. n. l.,¨počátky ještě starší).

Literatura

Posvátné knihy, tzv. védy (filozof. úvahy, historie, hymny – chvalozpěvy). Psány jsou védským jazykem, později snaskrtem (5.-4.stol. př. n. l.). Velké národní eposy Rámájana, Mahábhárata.

Persie

Literatura

Avesta – sbírka modliteb, mýtů, právnických textů, lyrických písní. Jsou připisovány autoru Zarathurstrovi.

Antické písemnictví

kultura starého Řecka, Říma

Řecká literatura

(8. stol. př. n. l. – 2. stol. př. n. l.)

A) Období archaické

(od nejstarších dob do 6. stol. př. n. l.) – navazuje na ústní lidovou slovesnost, působení aoidů – zpěváků zpívajících za doprovodu strunného nástroje hrdinské písně, vznik lyriky a epiky.

EPIKA – eposy ILIAS a ODYSSEA

oba tyto eposy jsou nejrozsáhlejším souborem řeckého bájesloví (mytologie). Ilias je odrazem skutečných událostí – boj Řeků proti Tróji (Ilion), soustředí se na závěr boje. Na události vylíčené v Iliadě navazuje Odyssea. Po mnoha útrapách na moři, kdy Odysseus postupně ztrácí veškeré své mužstvo, se přece jen dostává na rodnou Ithaku, kde mezitím dotěrní nápadníci usilují o jeho ženu Pénelopu. S pomocí syna Télemacha pobije Odysseus vetřelce a teprve pak smí užívat zaslouženého míru.
stol. př. n. l. autor – Homér. Eposy se staly vzorem pro mladší epiku na dlouhá století. Jsou dokladem přechodu ústní lidové slovesnosti do literatury.

– bajkářství – Aisopos = Ezop – příběhy vyjadřující lidovou moudrost.

Lyrika – elegie – souvisela s folklórními písněmi doprovázenými na píšťalu, neměla vždy smutný ráz, často šlo o skladby poučné.

Vzniká rovněž tzv. mondická lyrika určená pro sólový zpěv. Nejvýznamnějšími skladateli tohoto typu lyriky jsou – básnířka Sapfó a později Anakreon.
Vzniká i lyrika určená pro zpěv sboru.

B) Obodbí attické (5. – 4. stol. př. n. l.)

rozvoj dramatu a prózy.

Drama – vzniká z obřadních her spojených s kultem boha Dionýsa (bůh přírodních plodivých sil).

Komedie – veselá divadelní hra – komický účinek, šťastné rozuzlení.
Tragédie – největší rozkvět v 5. stol. př. n. l. Aischylos – Oresteia , Sofoklés – Antigona, Král Oidipus, Euripidés – Médeia.

Řecké drama

Druh slovesného umění, jehož typickým znakem je využití dialogu.

Základní druhy: komedie (veselohra) – veselá, dobrý konec,
tragédie – tragická, končí katastrofou.

Divadelní umění – vyjádření pohybem, hudbou, mimikou, zpěvem…

Tři soubory divadla (kultur. instituce) – opera, opereta, balet, činohra.

Řecké drama se vyvinulo z kultovních oslav boha Dionýsa. Dionýsie = zpěv sboru – chór, střídání s řečí náčelníka.

Amfiteátr – antické divadlo (většinou půlkruhový půdorys, stupňovité uspořádání ), např. Athény – pod Akropolí.

Znaky dramatu: – čerpání z mýtů,

– postupné vkládání současných problémů,
– maximálně 3 herci a sbor,
– nezná ženské herečky, ženské postavy jsou hrány muži,
– princip „deus ex machina“ (bůh ze stroje) – zásah boha do děje, (herec – bůh je spouštěn na kladce = machina),
– řeč byla vázaná = veršovaná, pouze komická postava hovořila prózou.
– 3 jednoty – jednota místa (1 dějiště),
– jednota času (čas dramatu se musí rovnat času skutečnosti, muselo se odehrát do 24 hodin . nutné stálé napětí hry – udržení pozornosti diváka.
– jednota děje – jeden příběh – 5 částí – 1. úvod (expozice), 2. kolize (zápletka), 3. krize (vrchol děje), 4. peripetie (částečné uklidnění), 5. závěr (katastrofa nebo šťastný závěr).

Katarze – mravní očista, cíl sledování dramatu, divák se učí rozeznávat dobré a zle. V komediích dochází ke komické katarzi – mravní očistě smíchem (myšlenka Aristotela).

Sofoklóes – Antigona

Po smrti thébského krále Oidipa se v souboji o trůn vzájemně zabijí Oidipovi synové Eteoklós a Polyneikés. Nový král Théb Kreón nechává v úctě pohrbít obránce města Etokla, ale dobyvatele Polyneika ne. Jejich sestra Antigona nesouhlasí a i přes odmítnutí pomoci její sestry Ismény a zákazu Kreonta, Polyneika pohřbí. Kreón ji potrestá tím, že ji nechá zazdít. Když uzná vlastní chybu, je už pozdě. Antigona se sama usmrtí, stejně jako její milenec a Kreontův syn Haimon. Jakmile se o smrti Haimona dovídá Kroónova žena – Haimonova matka, spáchá sebevraždu. Kreón tak zůstává sám. To je trest bohů za jeho krutost a nerozvážnost.

Euripides – Medea

Medea pro lásku k Iasonovi zradí vlastního otce i vlast, je nucena utéct z rodného ostrova. Iason však Medeu opouští a ožení se s dcerou krále Kreóna. Rozhořčená Medea zabbíjí své dvě děti, jako pomstu Iasonovi. Její láska se mění v nenávist.

Próza – historická – Hérodotos = „otec historie“ – zaznamenal řecko-perské války.

Řečnictví – politické, soudní, oslavné.

Dialog – nejčastěji filozofické rozpravy.

Výrazná osobnost: Platón (teorie idejí);dílo: Faidros (O kráse), Simposion…

Jeho nejvýznamnějším žákem byl Aristoteles (učitel Alexandra Makedonského); dílo: Poetika, Rétorika.

C) Období helénistické

(4. – 2. stol. př. n. l.), rozvoj exaktních věd (přesných věd – matematika, fyzika…)

Euklides, Archimedes.

Rozvíjí se epický dobrodružný román.

Římská literatura (3. – 1. stol. př. n. l.)

A) Období staré (3. – 2. stol. př. n. l.)

v tomto období byly převážně pořizovány překlady z literatury řecké (hlavně v oblasti dramatu a epiky, řecká literatura se spojuje s prvky římské lidové slovesnosti).

B) Období klasické (1. stol. př. n. l.)

navazuje zejména na helénistickou prózu. Nejvýznamnějšími osobnostmi jsou:

Cicero – řečník, prozaik a ideolog; jazyk jeho děl se stal vzorem pro pozdější tvůrce. Mluví se dokonce o tzv. ciceronské latině – normě klasické latiny.

Básníci – Ovidius – Proměny (Metamorfózy) – zpracovává antickou mytologii, od nejstarších období až po vládu Caesara, v každém příběhu dochází k nějaké proměně – např. Daidalos a Ikaros.

Vergilius – Aeneis – příběh trójského bojovníka, jediný se zachránil, založil město – Lavinium, jež se stalo základem Říma.

Horatius – Ódy – klid a uměřenost.

C) Období poklasické (do 2. stol. n. l.)

Nejvýraznější osobností byl filozof – Seneca – podílel se na výchově některých osobností (Neron). Napsal tragedii Phaedra; a Petronius, který napsal románkové dílo nazvané SATIRIKON (ukazoval na směšné lidské jednání).