Prokletí básníci – ročníková práce

literatura

 

Jméno: Prokletí básníci

Zařazení: Spisovatelé

Přidal(a): Vlasáková

 

Ročníková písemná prezentační práce

Obsah

  • Prokletí básníci v kontextu doby
    • Politická situace
    • Společenská situace
  • Umělecké směry druhé poloviny 19. Století
  • Vliv dobových uměleckých směrů na tvorbu prokletých básníků
  • Rozbor básní
    • Hymna – Charles Baudelaire
    • Mršina – Charles Baudelaire
    • Sněno pro zimu – Arhur Rimbaud
    • Mým milenkám – Arthur Rimbaud
    • Píseň podzimní – Paul Verlaine
    • Ošálené srdce – Paul Verlaine

 

Úvod

Tématem mé ročníkové práce jsou „prokletí básníci“. Téma jsem si zvolila, protože mě zaujali v hodinách literatury provokativními básněmi, životním stylem a pohledem na tehdejší společenské normy. Ve své práci se budu zabývat otázkou, zda jejich kontroverzní díla byla důvodem k jejich  vyloučení ze společnosti, nebo je právě ostrá kritika naopak inspirovala.

Součástí mé práce bude rozbor jejich díla a jejich životní příběh. To vše doplní kontext doby, ve které žili a umělecké směry, které určovaly styl tvorby. I když mezi prokleté básníky můžeme zařadit celou řadu umělců (i české národnosti), ve své práci se vymezím pouze na tři nejvýznamnější z nich: Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud.

Podklady k této práci jsem čerpala z dostupných veřejných zdrojů, literatury a studijních materiálů. I když si některé zdroje názorově protiřečí, zachovala jsem v jejich interpretaci maximální objektivitu.

 

Prokletí básníci v kontextu doby

Politická situace

Za vlády Napoleona III. v letech 1851-1870, došlo k výrazným reformám, které měly dopad na rozvoj tehdejší měšťanské společnosti. Císař lidem sliboval mír a lepší život. Podporoval růst ekonomiky a výrazně snížil nezaměstnanost, když zavedl veřejné práce. Paříž se za jeho vlády stala kulturním centrem. Vyrostly nové budovy a paláce, vznikly nové bulváry, jako například Champs Elysées. Napoleon III. byl nedílnou součástí vývoje průmyslové revoluce. Ve Francii se ovšem továrny nerozvíjely tak rychle, jako v jiných evropských zemích, a tak Francie zůstala v ekonomickém vývoji za Německem, Velkou Británii a USA. Důsledkem toho byl pak nástup koloniální politiky a expanze do rozvojových zemí v Asii a Africe.

Navzdory všem těmto aktivitám francouzského císaře bylo ve Francii druhé poloviny 19. století cítit silné sociální napětí. Proto dělníci spolu se socialistickými politiky organizovali spousty stávek a různých povstání lidu. Vznikaly radikální organizace. To vyvrcholilo v roce 1870 vypuknutím revoluce. Vzniklo mnoho společenských skupin (měšťané, socialisté, anarchisté, demokraté) a zavedly se reformy.

 

Společenská situace

Mezi bohatými měšťany a jinými sociálními skupinami panovala napjatá atmosféra.  Měšťané se začali stěhovat do velkých měst, kde si vytvořili jakousi společenskou bublinu a nepřipouštěli si tvrdou realitu tehdejší Francie. Měli jasno o tom, co je krásné, správné a etické.

V oblasti umění byli velmi konzervativní. Uznávali jen umělecká díla, která je utvrzovala o jejich etické a morální vyzrálosti. Tím pádem nebyli otevření novým uměleckým směrům, protože ty upozorňovaly na jejich přetvářku, lež a strojenost.

Nekonvenční umělci žili tím pádem v bídě, jako nepochopení a osamělí na okraji společnosti. Byli prokletí svou dobou, psali a tvořili to, co společnost nechtěla vidět ani slyšet. Jejich životní filosofií bylo jakési hledání cesty k vnitřní spokojenosti, kterou pro ně byla svoboda vyjadřování, upřímnost a opravdovost v chování. Jejich cestu ovšem poznamenává prohnilost a zkaženost světa, se kterou se setkávají v tehdejší Francii na každém kroku. V této době začali tvořit „prokletí básníci“ a upozorňovali na sebe právě tím, co společnost zavrhovala a netolerovala. Svým dílem rozbíjeli jasně stanovené společenské normy a vnášeli svěží inovaci do společenských struktur tehdejší Francie. Ta na to ovšem nebyla připravená, a tak za svého života žádný z umělců té doby, nedosáhl

 

Umělecké směry druhé poloviny 19. Století

V této kapitole se budu zabývat uměleckými směry, které byly v té době typické. Pro pochopení toho, proč se „prokletí básníci“ ocitli na okraji společnosti, je alespoň jejich základní znalost nezbytná.

  • ROMANTISMUS

Slovo romantismus je odvozeno od slova romantique = neskutečný, dobrodružný. Je to jeden z hlavních uměleckých směrů v 19. století. Tento umělecký směr se projevuje globálně ve všech stylech, jedná se o myšlenkové hnutí. Uplatňuje se v něm tvůrčí svoboda umělce. Proti rozumu staví cit, vášeň, fantazii a vůli. Hlavní hrdina je často spojován s autorem.

Představitelé romantismu: George Gordon Byron, Walter Scott, bratři Grimové, Richard Wagner, Victor Hugo, Stendhal, Alexandr Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol a v Čechách pak Karel Hynek Mácha, Božena Němcová a Karel Jaromír Erben.

  • SENTIMENTALISMUS

Jedná se o umělecký směr na přelomu 18. a 19. století. Jeho charakteristickými prvky je přílišná citlivost, přecitlivělost a sentimentálnost. Jeho cílem je posílení emocionální působivosti romantických děl. Často se také označuje jako preromantismus. Sentimentalističtí umělci chápou svobodu člověka jako právo jedince na citový život, který není ničím omezený. Posláním sentimentalismu je prohlášení, že svět nelze nikdy pojmout pouze rozumem, protože je příliš složitý. Proto za rozumné chování považují, když se člověk řídí city. Hlásili návrat k přírodě a lidové kultuře. Také se inspirovali exotickou a historii.

Představitelé sentimentalismu: Jean-Jacques Rousseau, Johan Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller.

  • PARNASISMUS

Objevuje se ve francouzské poezii 50. a 60. let 19. století. Je to směr, který zdůrazňuje vytříbenost a kultivovanost básnické formy. Název vychází z řečtiny – Parnas = sídlo Múz. Vyznačuje se myšlenkou „umění pro umění“ a je charakteristický vysoce vytříbeným jazykem.

Představitelé paranasismu: Charles Leconte de Lisle, Théodore de Banville a ve své rané tvorbě i Paul Verlaine, jeden z prokletých básníků, kteří parnasismus pro jeho formu odmítali. Z českých básníků je typický například pro Jaroslava Vrchlického.

  • IMPRESIONISMUS

Vzorem pro impresionismus v literatuře byli obrazy s krajinou a jejími proměnami. Název impresionismus vznikl z Monetova obrazu – imprese, východ slunce. V obrazech i literatuře šlo o zachycení okamžiku, zachycení atmosféry. Nejčastěji se objevoval v lyrických básních popisujících krásu přírody a ročních období. Básně byly postavené na smyslových vjemech. Díky jejich eufonii (zvukomalbě) a barevným asociacím dokázali perfektně navodit náladu z dané básně. Častým prvkem byla personifikace. Básním s motivem přírody se říkalo přírodní lyrika.

Představitelé impresionismu: Malíř Claude Monet, Anton Pavlovič Čechov, Franz Kafka, z českých autorů pak Antonín Sova či Fráňa Šrámek. Významnými představili světového impresionismu byli „prokletí básníci“ – Paul Verlaine a Charles Baudelaire.

  • SYMBOLISMUS

Slovo “symbol“ znamená znak nebo znamení, které nese hlubší nebo skrytý význam. V literatuře se symbolisté snaží pomocí symbolů dostat pod povrch věcí, vyjádřit pocity a vnitřní stav člověka. Není pro ně prioritou, aby čtenář pochopil všechny vyskytující se symboly v básni, tak jak to myslel autor, jedná se pouze o naznačení a zbytek si dotváříme sami. Vzniká volný verš, který umožnuje průchod myšlenkám bez svého svázání formou. Klade se důraz na hudebnost verše, používají se metafory a celá řada symbolů, které mají vyvolávat emoce, barvy, zvuky a dojmy. Objevuje se i prolínání žánrů.

Představitelé symbolismu: Rainer Maria Rilke, Marina Cvetajevová, Stéphane Mallarmé, z českých autorů pak Rainer Maria Rilke (píše ovšem německy), Viktor Dyk, Petr Bezruč a Otokar Březina. Významní představitelé symbolismu jsou také „prokletí básníci“ Arthur Rimbaud a Charles Baudelaire. Předchůdcem symbolismu pak můžeme označit Edgara Allana Poa.

  • DEKADENCE

Ve francouzštině se termín dekadence překládá jako úpadek. Prvky tohoto životního názoru se objevují v pozdní antice, baroku i romantismu až po současnost. Dekadenci můžeme považovat za reakci na měšťanskou společnost. Umělec se staví do role aristokrata, jež opovrhuje davem a tradičními společenskými hodnotami. V dekadentních dílech se často objevuje nenávist k lásce, citům a ženě. Dekadentní umělci provokovali společnost svou výstředností a věčným pesimismem. Hlavním tématem byla marnost a únava ze světa, dotýkání se tabuizovaných témat, ve kterých se vyskytovalo zlo, násilí, ošklivost a smrt. Oblíbené bylo hledání krásy v ošklivosti – což ještě více šokovalo tehdejší společnost. Například Mršina či Zdechlina od Charlese Baudelaira je přesná ukázka hledání krásy v ošklivosti. Oficiálně za předchůdce dekadentní literatury považujeme opět Edgara Allana Poa.

Představitelé dekadence: Oscar Wilde, Stephane Mallarmé, Heinrich Mann. V Čechách potom Irma Geisslová, Július Zeyer a Karel Hlaváček.  Mezi autory dekandentní literatury najdeme i prokletého básníka Paula Verlaine.

 

Vliv dobových uměleckých směrů na tvorbu prokletých básníků

V době prokletých básníků byly ve společnosti populární umělecká díla s prvky romantismu a sentimentalismu. Oba tyto směry měly charakteristické znaky v emocionálním projevu a obdivování všeho krásného. Převážně se jednalo o motivy lásky, krásy ženského těla a rozmanité přírody. Často je v nich patrný také náboženský podtext. Oba styly přitahovaly své obdivovatele citem a individuálním prožitkem, kdy se často ztotožňovali s romantickou představou hrdiny a jeho osudem.

Dalším populárním uměleckým směrem té doby byl popisný parnasismus. Ten se vyznačoval velmi přísnou strukturou, stylizovaným jazykem a používáním klasických či exotických prvků. V poezii se jednalo o klasické pravidelné verše, které ve své podstatě ničím nevybočovaly z pravidel. Tématem jim byl každodenní život měšťana, založený na jejich představě morálky a etiky, zkrátka toho, co je správné.

Témata a způsob vyjadřování v romantické, sentimentalistické nebo parnasistické poezii bylo pravým opakem, oproti vyjadřování v tvorbě prokletých básníků. Proti struktuře a představě morálky ve většinové společnosti, bojovali nepravidelností, novými způsoby vyjadřování poezie a provokací formou zpracování témat, které byly pro společnost tabu. Nebránili se použít takových básnických prostředků, které ve čtenáři vzbuzovaliy odpor, znechucení a hněv. Svými básněmi společnost provokovali a vzbuzovali v ní opovržení. To vše za účelem procitnutí a přijetí faktu, že každá mince má dvě strany – dobrou a špatnou. Proto hledali krásu v ošklivosti, život ve smrti, lásku v nenávisti, zlo v dobru a tak bychom mohli pokračovat dále. Dávají svému čtenáři prostor, aby prozkoumal své vlastní nitro prostřednictvím bezprostřední reakce na to, co si právě přečetl, aby lépe poznal sám sebe. Ač je tato myšlenka jakkoliv ušlechtilá a geniální ve svém poetickém ztvárnění, ve své době nenalezli prokletí básnici pochopení a upadali do pocitů bezmoci či frustrace. Tyto pocity často řešili bohémských přístupem k životu. Konkrétně alkoholem, nezávazným sexem a násilím. Tím se propadali stále hlouběji na společenské dno.

Velmi dobře tento fenomén spojený s „prokletými básníky“ popsal literární kritik F.X. Šalda, který působil na začátku 20. století jako profesor na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze: Koncepce prokletého básníka je podstatně romantická. Básníci romantismu potřebovali ke své tvorbě vědomí napětí a rozporu, v němž by byli se společností, mohli tvořit jen z tohoto rozporu, on byl jejich tonikum. Inspirace romantická pracovala s jistou základní nenávistí a nechutí: s filistrem. On byl takřka můstek, od něhož se romantičtí básníci odráželi ve svém skoku. Ale odpovídá toto pojetí skutečnosti? Myslím, že nikoli, znám doby, kdy básničtí géniové byli svou společností přijímáni ne-li s otevřenou náručí, alespoň s úctou stále rostoucí, například Goethe – ale ovšem tito géniové se společnosti vědomě přizpůsobovali a svým dílem ji přímo sloužili.  Je možno říci, že až s romantismem se vyskýtá básník-odbojce proti společnosti jako typus , a to znamená : až v měšťácké společnosti, neboť duch měšťácký a duch romantický rodí se zároveň. V dobách předchozích byli ovšem básníci tzv. nepravidelní, ale ti stáli mnohem spíše mimo společnost, než zásadně proti společnosti. Pocit, že je básník „mimo zákon“ – slovo Mallarméovo – vzniká až nyní. Častěji a častěji bývá obviňována společnost, že zaviňuje svým podceňováním a nedoceňováním básníka zjevy „básníků proklatých““.

 

„Prokletí básníci“ (francouzsky les poétes maudits) tvořili a publikovali své sbírky právě ve  2. polovině 19. století ve Francii. Za svá díla však byli oceněni mnohem později. Současní odborníci vyzdvihují jejich přínos pro symbolismus. Základním prvkem jejich tvorby je hledání krásy v ošklivosti. Většina dosavadních spisovatelů hledala krásu v krásných věcech, tak jak je definoval romantismus. Ať už se jednalo o zamrzlý les, nahé tělo dívky, lásku k matce a podobně. „Prokletí básníci“ měli schopnost hledat krásu i v těch nejodpornějších věcech. Třeba báseň „Mršina, či Zdechlina“ od Charlese Baudelaira.  Popisuje v ní, jak krásné barevné larvy, se na hnijícím těle živočicha, tvořily.

Jména prokletých básníků jsou ovšem spojena i s dekadencí. V dílech se objevovala smrt, marnost a pomíjivost života.  Oba tyto směry se geniálně prolínali.

Ve svém vrcholném tvůrčím období vyvolávali ve čtenářích pocity znechucení a odporu. Jak uvádím výše, měšťanská společnost jejich tvorbu odsuzovala i na základě jejich životního stylu, založeném na osobní svobodě. Stali se synonymem pro drogy, alkohol, sodomii, násilí a zločinnost. Provokovali také svou neúctou ke společenským normám a pravidlům.  A čím více je společnost zavrhovala, tím větší měli potřebu se vymykat, pobuřovat, nezařadit se.  Otevřeně píší, za použití autobiografických prvků, o svých návštěvách nevěstinců. To by ve své době žádný umělec otevřeně nepřiznal. Jejich životní styl by společensky naprosto nepřijatelný. To bylo také důvodem jejich „prokletí“, chcete-li zavržení na dno společnosti.

Sám Paul Verlaine, ve své rané tvorbě představitel parnasismu, se po setkání s výrazně mladším Arthurem Rimbaudem, odklání k symbolistické a dekadentní poezii. Dle historických zdrojů to byla právě inspirace tvorbou Arthura Rimbauda, ve kterém viděl obrovský literární talent. Byl to právě Rimbaud, který mu poprvé ukázal poezii, která byla namířená proti obecně přijímaným pravidlům. Ať už po stránce umělecké, stylistické, tak i tematické. Verlaine byl první z Rimbaudových čtenářů, kteří pochopili jeho myšlenku a její poslání. A to působit na své čtenáře, vzbudit je z letargie, obrátit pozornost do svého nitra a naučit je hledat krásu v odporném. Dále pak přijmout fakt o pomíjivosti lidského bytí, vyrovnat se s otázkou smrti a připustit si nedokonalost tohoto světa. Podle dostupných zdrojů, je tedy odklon Verlaina od konvenční tvorby té doby způsobený právě působením Rimbaudovi poezie na jeho osobnost. Jejich následný homosexuální intimní vztah pak podtrhuje souznění obou autorů nejen po stránce tvůrčí, ale i citové. Výsledek toho propojení pak můžeme označit jako odkaz tehdejší společnosti, jak v literární, tak i v obecné rovině. Dopad jejich stylu života na tehdejší společnost byl velmi negativní, přesto silně vnímaný. Bohužel byli odsouzeni nejen společností, ale v případě Verlaina i soudně. Konkrétně za sodomii (tehdejší definice sexuálně nepřípustného chování, konkrétně homosexualita) a fyzické napadení své ženy způsobené jeho psychickou frustrací. Rimbaud tvorbu předních francouzských parnasistů otevřeně kritizoval, a ti mu prakticky znemožnili diskutovat o umělecké kvalitě svých veršů. To jsou faktické důvody, proč jejich tvorba a geniální odkaz společnosti, zůstal po další dlouhá léta nepochopený.

Univerzitní profesor Fortunat Strowski, napsal o tom tyhle významné věty: „Byli vášnivě obžalováni Verlainovi vrstevníci, že mu nedali dosti peněz a že ho nechali zemřít bídou. Pravá výčitka, s níž je třeba obrátit se proti společnosti měšťácké, je, že zanechala takového muže napospas takovým neřestem, aniž se pokusila povznésti ho tím, že by si ho vážila a ctila ho. Pro pouhou naději – ostatně marnou – že spatří svého syna, Verlaine nalezl v sobě sílu i ve svém nejhorším úpadku, nepíti několik dní. Byl tedy prostředek, probudit v něm určité vysoké city? Byl by si přál, aby byl počítán mezi básníky vážené , snil o akademii.  Ale všichni jím pohrdali, byl odsouzen k bohémě. Měl za přátele a obdivovatele jen děti, nebo deklasovance.“

Abychom osobnosti prokletých básníků ještě lépe pochopili, podívejme se na jejich stručné životopisy.

 

Charles Baudelaire (1821 – 1867) 

Byl francouzský překladatel a zejména básník, první z řady tzv. Prokletých básníků.

V mládí byl vyloučený ze školy, protože se nevěnoval studiu. Často chodil „za školu“ a volné chvíle trávil v hospodách, často ve společnosti prostitutek. Individuálně složil maturitní zkoušku a byl nasměrován na kariéru právníka. Právu se však nikdy nevěnoval, od mládí tíhl k literatuře. Aby v něm jeho rodina vzbudila zájem žít morální život v normách tehdejší společnosti, poslali ho na zkušenou do Indie. Tato zkušenost však jeho zklidnění nepřinesla, naopak se vrátil ještě více zatížen zpustlým životem dobrodruha.

Líbivé romantické umění a pokrytectví tehdejší měšťácké společnosti ho nutila stále více proti společenské morálce bojovat. Jeho zbraně byly básně a jeho způsob života. Žil bouřlivým soukromým životem s dívkou tmavé pleti, které přezdíval „Černá Venuše“. Odmítavá reakce jeho rodiny z rasových pohnutek ho přiměla k pokusu o sebevraždu.

Jeho inspirací byla také próza Edgara Allana Poe. Jeho díla také překládal. Své myšlenky vyjadřoval ve společnosti zavrženém časopise s ironickým názvem – Veřejné blaho. Stále větší zadluženost a prudké konflikty se společností donutili jeho matku, aby ho prohlásila za nesvéprávného. Tak mu prakticky zamezili přístup k finančním zdrojům.

Za základě událostí roku 1848 v tehdejší Francii, kdy konzervativci a liberálové zvítězili nad levicí, se kterou Baudelaire sympatizoval, propadl do ještě hlubší skepse a stal se definitivně závislý na alkoholu a jiných opiátech. Byl oblíbencem mnoha hereček a prostitutek. Symbolika jeho básní z té doby je sarkastická a krutá. Podtrhuje zbytečnost lidské existence.

Má temná krásko – obsahuje milostnou poezii s náznaky nešťastné lásky. „Temná kráska“ zde může být označení pro Baudelairovu milenku –  mulatku Jeanne Duvalovou, zvanou jako „Černá Venuše“.

Květy zla (1857) – popisuje zážitky ze zámořské cesty. Dílo naprosto šokovalo francouzskou společnost. Popisuje realitu takovou, jaká je, bez pozlátka doby. V díle provokuje svým odvážným popisem krásy a zla, lásky a nenávisti, a touhou po smrti. Mravy tehdejší společnosti a pobouření, které dílo vyvolalo, dostalo Baudelaira až před soud. Odsouzen byl k pokutě a většina básní ze sbírky byla zakázána.

 

Paul Verlaine (1844 – 1896)

Představitel prokletých básníků a symbolismu, autor prózy, tvůrce pamětí. Paul Verlaine pocházel z rodiny vojenského důstojníka. Byl jediným dítětem svých rodičů, které s ním vychovávali jeho o osm let starší sestřenici, která přišla o oba rodiče. Ta se stala také jeho první životní láskou a zaplatila mu vydání jeho první básnické sbírky.  Životem ho ovšem provázela citová závislost na matce. Úspěšně dostudoval obchodní lyceum. Už během studia začal psát své první básně. Ve čtrnácti letech poslal slavnému Victoru Hugovi svou báseň Smrt.

Pak se živil jako úředník na pařížské radnici. V té době se také oženil a krátký čas svého života prožil v Anglii. Tam se živil jako učitel. Většinu svého života prožil jako bohém. K bohémskému životu se přiklonil, když se seznámil s Jean Arthurem Rimbaudem.

Rimbauda velmi obdivoval, stal se na něm závislý a závislost přerostla do té míry, že opustil rodinu a začal s ním žít.  Ve Verlainově uměleckém i intimním životě sehrál důležitou úlohu. Jejich přátelství skončilo tragicky. Svého přítele postřelil. Za tento čin byl odsouzen na dva roky za mřížemi. Když byl propuštěn, stal se stejně jako Rimbaude tulákem, alkoholikem a agresivním násilníkem. Po propuštění z vězení už spolu nebyli v kontaktu, Rimbaud jakýkoliv kontakt s ním odmítal, i když se o něj Verlaine znovu pokoušel. Záhy skončilo i jeho manželství s Mathildou Mauté. Důvodem byl právě jeho alkoholismus a násilnické sklony. Násilí z jeho strany se nevyhnula ani jeho matka, se kterou měl celý život blízký vztah. A právě po jednom z útoku na ni se dostal v roce 1885 opět do vězení. Velmi brzy zchátral a stal se lidskou troskou. Po celý život mu bylo nejlépe na severu Francie, odkud také pocházeli jeho rodiče.

Saturnské básně (1866) – Verlaina proslavila hned jeho první symbolistická básnická sbírka. Obsahem sbírky je 40 básní. Převažují v nich prvky melodičnosti a cílenou neurčitostí, takzvané obrazy v pološeru.

Galantní slavnosti (1869) – Sbírka inspirována malbami rokokových malířů

Dobrá píseň (1870) – Sbírku věnuje své manželce Mathildě Matheo a pěje v ní ódu na klidný manželský život. Tato sbírka ovšem předchází jeho seznámení Rimbaudem.

Romance beze slov (1874) – v básních je cítit melodičnost, zvukomalba, vyjádření citů, nálady a volně spojené obrazy. Sbírka je psána v době jeho vztahu s Rimbaudem. Tyto básně psal během jejich společného života v Anglii a Belgii. Najdeme v ní mnoho připodobnění na jejich životy. Například je zde cítit zrcadlení autorovy citové krize, která se spustila po seznámení s Rimbaudem a odchodu od jeho manželky. Básně jsou psány v rytmickém celku, verše jsou zhodnoceny svou zvukomalebností. Tato hudebnost a zvukomalebnost jeho veršů se stala inspirací i pro mnohé hudební skladatele.

„Prokletí básníci“ (1884) – ve sbírce lze spatřit portréty Veralinových básnických přátel. Prokletými básníky ve sbírce označuje T. Corbiéra, J.A. Rimbauda, S. Mallrmého a sebe samotného.

Kdysi a nedávno (1884) – ve sbírce je velmi ceněná báseň s názvem Poetické umění. Lze v ní spatřit jistou definici symbolistické poetiky.

V jeho dalších básnických sbírkách lez spatřit sny o čistotě, mystické motivy a milostná zklamání (Láska, Paraelně, Ženy, Štěstí, Elegie).

Byl i autorem prózy (Vdovcovi paměti, Mé špitály, Mé vězení, Zpovědi).

 

Jean Arthur Rimbaud (1854 – 1891)

Jean Arthur Rimbaud se narodil 20. Října 1854 ve francouzském městě Charleville. Jeho otec byl voják, a proto se během dětství často stěhoval. Nakonec Arthura, jeho matku a dalších pět sourozenců opustil úplně. Jeho matka se pak prohlašovala za vdovu, aby ji okolí neodsoudilo. V té době to pro ženu byla poměrně velká ostuda, pakliže ji opustil manžel.

Mladý Arthur se v roce 1861 dostává ke studiu v Rossatově ústavu, kde už jako čtrnáctiletý student začíná projevovat svůj literární talent. Také se zde seznamuje s tvorbou parnasistů, tj. umělců píšící v té době přijímanou poezii a literaturu, a také s tvorbou Charlese Baudelaire, jeho vzorem. Už během studia intenzivně tvoří.

V roce 1870 vložil své texty a básně do dopisu určenému Paulu Verlainovi. Ihned po přečtení jeho básní ho zve do Paříže a posílá mu peníze na cestu. Dokonce ho ubytoval v domě své ženy. Velmi záhy byl kvůli svému nevhodnému chování z domu vyhozený na ulici a Verlaine ho následně ubytovával u svých přátel, kteří z něj ovšem nadšení také nebyli.

Sám Verlaine byl Rimbaudem okouzlený jak umělecky, tak i citově. Měli mezi sebou homosexuální poměr, který urputně skrývali před veřejností. V té době byl homosexuální styk trestným činem. Verlaina doprovázel na pravidelná setkání básníků. Hned na prvním z nich poprvé veřejně recitoval svou báseň Opilý koráb. Oba se celé dny spolu toulali po kavárnách. Verlaine začal mít problémy v manželství, protože jeho žena si všimla určitých milostných citů, které k němu měl, ale jejich vztah s Verlainem pokračuje na dálku, i přes nějakou dobu nutného odloučení, kdy se Verlaine vrátil ke své ženě. Toto jeho odloučení s Verlainem skončilo, když se Verlaine několikrát projevil jako násilník vůči své ženě, která nakonec požádala o rozvod. Rimbaud se v té době vrací do Paříže a společně s Verlainem utíká do Londýna.

V roce 1873 dojde mezi oběma k hádce, ve které je Rimbaud postřelený. Verlaine jde na dva roky do vězení. V té době píše Rimbaud své dílo Sezóna v pekle, které vydal na vlastní náklady. Nikdo ji nečetl, a tak vztekle všechny výtisky spálil v kamnech.

S Verlainem se už nikdy neshledal. V roce 1875 začal cestovat po světě se zbožím jako obchodník. Domů se vracel vždy ve zuboženém stavu, nemocný, oloupený. V té době mluvil plynule osmi jazyky. V roce 1878 ztratil zájem o poezii. Od roku 1880 působí v Severní Africe jako obchodník. Odtud se vrátil do Francie těžce nemocný a v roce 1891 v mladém věku umírá.

Dílo:

Projekt komunistické ústavy (1871)

Sezóna v pekle (1873) – jedná se o jeho vrcholné dílo, ale ve své době nemělo čtenáře. Také bývá někdy označováno názvem Pobyt v pekle.

Opilý koráb (cca. 1870) – je to jeho nejslavnější báseň. Svou podobu vidí v korábu, cítí se jako loď na bouřlivém moři, která balancuje na hraně mezi životem a smrtí. Jeho duše se putuje říší fantazie.

Spáč v úvalu (cca. 1870) – v této básni realisticky a syrově popisuje objev mrtvoly vojáka v pustém poli. Jeho verše jsou chladné a cynické, přitom přesto ve verších projevuje vojákovi svou úctu.

 

Shrnutí kapitoly

Jak je s uvedených životopisů prokletých básníků patrné, tak až na Rimbauda pocházeli ze slušných rodinných poměrů. Všichni do jednoho se už od dětství vyznačovali silným literárním talentem. Baudelaira dostal na scestí rozkol se společnosti, který na něj měl negativní dopad. Ztratil víru ve společnosti a propadl se do skepse, která se odrážela i v jeho tvorbě.  Verlaine si pak uvědomil svou zbytečnosti bytí, když ho pohltilo tehdejší konvenční myšlení většinové společnosti a cestu ven z ní mu ukázal právě Rimbaud, který se svým pojetím svobody a tvorby zcela vymykal. Spojuje je tedy odlišná představa o svobodě tvorby a soukromého života. Jak uvádím v předchozích kapitolách, představa v té době zcela společensky nepřípustná, která se jim stala osudnou.

Literární kritik F.X. Šalda to vnímá takto: Jisto je mně, že v staré společnosti v její organizaci, měl i básník své pevné místo, místo čestné, sociálně důležité funkce.  Byl ctěn a vážen jako posvětitel stávajícího řádu. I když se stavěl proti společnosti svým životem, byla tu vždycky ještě funkce, která žila nad osobou a zachraňovala ji.  V nové společnosti, zásadně dezorganizované, v níž vládne boj o život a zápas všech se všemi, nemůže mít ovšem ani básník svého organického místa.  Proto myslím, prokletost moderních básníků je i sociologicky jiného rázu, než byla odpoutanost tzv. nepravidelných básníků v dobách klasických.  Cítí ve společnosti svou nepřítelkyni a sami cítí se tvory nesociálními. Odtud zvláštní zatrpklost a závislost jejich protispolečenské noty. Mají velmi jasné vědomí o dezorganizaci moderní společnosti, o její rozkolísanosti a pokrytosti.  Mají i vědomí, že svým dílem její rozvrat uspišují. Není náhodné, myslím, že se vyskytují tito básníci právě nyní hromadně . Znamená to aspoň tolik, že dezorganizace společnosti značně pokročila. Není jistě náhodné, že se tito tvůrcové nové poezie, protitradiční, iracionální a obrazivé, rozešli s dnešní společností, která dožívá ještě formy myšlenkové i životní, jež oni již opustili .“

 

Rozbor básní

V praktické části mé ročníkové práce se zaměříme na konkrétní básně od „prokletých básníků“. Vždy jsem zvolila dvě protikladné básně od každého autora a následně provedla jejich rozbor. Cílem je učinit závěr, zda Verlaine, Baudelaire a Rimbaud psali pouze „prokletá“ díla, kterými provokovali společnost, anebo se v jejich tvorbě objevují i básně, které provokativní nikterak nejsou, a tedy není objektivní důvod, aby se tehdejší společnosti nelíbily.

Začněme třeba s básní „HYMNA“ od Charlese Baudelaira. Tato báseň je ze sbírky „ Má temná krásko “.

 

HYMNA – CHARLES BAUDELAIRE

Ta kráska , která nejhezčí je,

a srdce jasem plní mi ,

ta, v které věčné kouzlo žije ,

ať dlí vždy s nesmrtelnými !

 

Mým životem se rozptýlila

jak vánek solí prosycen

a v duši mou , jež lačna byla

vnesla kus věčnosti jak sen .

 

Ty svěží schránko , květ snad nemá

ten parfém , který dáváš mi ,

kadidelnice zapomnění ,

dýšící tajně v noční tmy .

 

Jak , lásko , bez poskvrny , tebe

mám v celé pravdě vyslovit ?

Jsi zrnko pižma , kterým nebe

v srdce mi věčnost přišlo skrýt .

 

Ta láska , která nejhezčí je ,

a srdce dobrem plní mi ,

ta , v které věčné kouzlo žije ,

ať dlí vždy s nesmrtelnými!

 

Jedná se o milostnou lyrickou báseň.

Milostná lyrická poezie je druhé poezie vystihující básníkovy pocity, myšlenky a nálady. Většinou nemá žádný děj . Nese se v duchu romantismu – odpovídala dobovému vkusu . Jazyk je zde spisovný, neobsahuje žádné vulgarismy. Oproti tomu báseň „Mršina “ může vyvolávat jiné pocity.

 

MRŠINA – CHARLES BAUDELAIRE

Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,

a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,
ve stonásobném množství zpět.

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot.

Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná,
dlouhými časy otřelá,
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.

Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.

– A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!
Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.

To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.

 

Dílo lze žánrově začlenit do symbolistické tvorby, a také ho lze zařadit do smyslové poezie. Básník popisuje skutečnou věc, věrnou realitě, která je vyjevena naprosto nepoetickou představou zdechliny. Jedná se o ošklivou představu, ale jde o naprosto přirozený jev.

Autor básně se rozhodne vyjít si na procházku se svou milovanou osobou do přírody. Ven je provází letní jitro. Na cestě najdou mrtvé zvíře, které se pomalu rozkládá. Na konci přirovnává básník tuto zdechlinu s tím, že stejně tak jako mršina, tak i jeho lásku jednou čeká smrt nebo stáří a přijde o svůj půvab.

Básník často používá obrazná přirovnání, abstraktní pojmenování. Dalším častým prvkem je symbolismus (symboly). Za účelem vytvořit dojem děje, vzbudit ve čtenáři vnímání předávaných obrazů všemi smysly a tak aktivovat jeho představivost. Součástí básně jsou ovšem i reálné vjemy, které si díky tomu dokážeme přesně imaginovat a vnímáme je prostřednictvím všech smyslů:

Zrak – Tyto vjemy evokuje představa letního dne, horkého počasí a zejména představa mršiny samotné.

…z jehož hnilob dralo se černo páchnoucích pluků larv… – z toho lze vyvodit představu hromady červů, hodujících na mršině a jsou všude v útrobách tlejícího zvířete

Čich – Stejným způsob evokuje i čichové zážitky čtenáře
Př.: …Takový silný puch, že vy jste z toho trávě div neomdlela, na nás vál…
…černo páchnoucích pluků…

Sluch – A také si lze i představit zvuky, které rozklad mršiny provázejí
…A mouchy bzučely nad břichem…
…či perlilo se praskajíc…
…ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce peřeje nebo vítr zní…

Chuť – Chuťové vjemy a vize tlejícího těla se zdá být přímo v rozporu. Nicméně básník v tomto místě tvoří metaforu, která přímo evokuje i pocit chuti, ovšem čistě imaginárně!

…jako černý sirob… – tedy sirup

 

Obě dvě obdivují něco krásného.  V „HYMNĚ“ je to čistě lyrický popis krásné ženy.  „MRŠINA“ popisuje  rozkládající se tělo , co je na něm krásné  . Žena i mrtvola byly pro Baudelaira překrásnými věcmi

 

 

SNĚNO PRO ZIMU – ARHUR RIMBAUD

V zimě si vyjedem v růžovém malém kupé

s polštáři, jež se modrají.

Uslyšíš, přestože k těžce supe,

jak lidé se tajně líbají .

 

Zatáhnem záclonu, abychom nepostřehli

šklebivé stíny večera,

mrzuté vlky, již jsou celí zkřehlí

jak ledová příšera.

 

Pak ucítíš, že zasvrbí tě líce,

že malá hubička jak zbrklá pavoučice

se s tváře na krk vzdaluje.

 

Řekneš mi: hledej, schýlíš něžně ouška

a budem hledat dlouho toho broučka,

který tak rychle cestuje .

 

Jde o lyrickou milostnou poezii. Nemá žádný děj.  Formou je zde sonet. Sonet je lyrická básnická forma, která má pevný počet 14 veršů. Ty se dělí na dvě čtyřverší a dvě trojverši. Mívají obkročný nebo střídavý rým.

Báseň je psána v tónu něžného snění v kupé jedoucího vlaku „V zimě si vyjedeme v růžovém kupé s polštáři, jež se modrají“. Básník zapomíná na realitu všedního dne a hledá od ní únik „Zatáhneme záclonu, abychom nepostřehli šklebivé stíny večera“. Tvoří intimní atmosféru v kupé.  Představuje si ženu, která ho zřejmě přitahuje. Také je možné , že se jedná o muže .

 

Druhá báseň je věnovaná ženám. Je však naprosto rozdílná.

MÝM MILENKÁM – ARTHUR RIMBAUD

Z šedého nebe se snáší

slz vodopád

a kromě čerstvých květů smáčí

váš baloňák .

 

Na nebi bledá luna kvete

v noční tmě ,

jen kolínka svá roztáhněte

šeredky mé .

 

V té době jsme se milovali,

má pobledlá.

Vejce na tvrdo jsme žrali

a bez chleba !

 

Prý jsem měl básníkem se státi,

má zrzavá .

Pojď , ať ti mohu natřískati

za slova tvá .

 

Když jsem tě proklel za ofinu,

brunetko má ,

ničila si mou mandolínu

až do rána .

 

Hle ! Všechny ty plivance z dáli,

má uhlová,

jak letící hmyz dopadaly

na ňadra tvá .

 

Ó lásky mé , vaš zjev mě děsí,

srdce mi rve .

Prosím vás , něčím podlepte si

ty kozy své .

 

Rozdupejte mě za mé viny

jak starý fík .

Hopla, ať jsou z vás baleríny

aspoň na mžik .

 

Vaše záda se zvolna bortí.

Ó, lásky mé !

Snažte se aspoň nabídnouti

lži milostné .

 

Pro staré maso do guláše

jsem verše psal ?

Nejraděj bych vám hnáty vaše

teď zpřelámal .

 

Hvězdy, skončila vaše cesta ,

jste beze cti.

Sám Bůh vás jistě jednou ztrestá

za podlosti .

 

Na nebi opět luna kvete

v  noční tmě.

Jen kolínka svá roztáhněte ,

šeredky mé .

 

Tuto báseň nemůžeme považovat za typickou milostnou lyrickou poezii.

Určitě se ale bude jednat o lyrickou báseň. Lyrika nemá děj a je typická pro vyslovení pocitů básníka. Je jasné , jaké pocity zde  vyslovuje .

Autor otevřeně vyjadřuje své znechucení k ženám „Sám Bůh vás jistě ztrestá za podlosti“. Konkrétně k intimnímu spojení se ženou „Ó lásky mé, váš zjev mě děsí, srdce mi rve“.  Z veršů je cítit silná frustrace. Je pravděpodobné, že je způsobena jeho sexuální orientací „Prosím vás, něčím přelepte si ty kozy své“. Tuto frustraci v něm podněcují předsudky společnosti o jediném a správném partnerství – muže se ženou „Rozdupejte mě za své viny jak starý fík“. Celá báseň je psána depresivním tónem, který podbarvují silné emoce, vyvolané tlakem společnosti na heterosexuální partnerství.

 

Na závěr si představíme dvě básně od Paula Verlaina. Opět si všímejme kontrastu.

PÍSEŇ PODZIMNÍ – PAUL VERLAINE

Ten dlouhý ston,

ten houslí ton,

jejž podzim roní,

mé srdce jal

jak stesk a žal

monotónní.

 

Dech chytám již

a blednu, když

hodiny bijí,

a mysle zas

na dávný čas

slzy liji.

 

Jdu zadumán

mě nese van,

jak vítr svistí,

hned sem a tam,

jak byl bych sám

Suché listí.

 

Báseň „píseň podzimní“ je ze sbírky „ Saturnské básně“ .  Konkrétně tato báseň je vyjádřením teskného životního pocitu. Motiv podzimní přírody je kombinován s hudebními nástroji. Je zde užívána eufonie – libozvučnost, která je postavena na samohláskách ó , o , ou .

Jedná se přírodní lyriku. Příroda je obrazem lidské duše.

 

Nyní se podívejme na báseň „ ošálené srdce“ z básnické sbírky „prokletí básníci“ .

OŠÁLENÉ SRDCE – PAUL VERLAINE

Mé smutné srdce plivá z lodi,

Mé srdce skryté v tabáku:

Stříkají po něm, čím se hodí,

Mé smutné srdce plivá z lodi

Před smíchem těch, kdož ve špíně se brodí,

Nad vtipy samých hlupáků,

Mé smutné srdce plivá z lodi,

Mé srdce skryté v tabáku.

 

Vojenské jejich třesky plesky

Je nadosmrti zkazily !

Na kormidle je vidět fresky,

Vojenské jejich třesky plesky .

 

O, vlny, úžasné jak blesky,

Chci, abyste mé srdce umyly,

Vojenské jejich třesky plesky

Nadosmrti je zkazily .

 

Jde o báseň lyrickou. Nemá žádný děj, vyslovuje básníkovi pocity a myšlenky.

Personifikace –  „Mé smutné srdce plivá z lodi“.

Objevuje se zde kritika společnosti . Autor přirovnává své srdce k něčemu, co je společností rozžvýkáváno jako tabák . Jeho srdce je pošpiněno tím , co kolem sebe vidí . Je z toho velmi smutný . Společnost ho zjevně nepřijímá „Stříkají po něm, čím se hodí“ , on na to samozřejmě reaguje „Mé smutné srdce plivá z lodi“ . Brodí se ve špíně a přeje si , aby jeho srdce očistilo moře .Závěr

Evropská společnost druhé poloviny 19. století zůstala k tvorbě prokletých básníků hluchá a slepá. Zdroje, které jsem v této práci použila, téměř shodně odůvodňují odmítnutí jejich tvorby, jako přílišné zahlcení dobových čtenářů negativními emocemi, které plynou z provokací prokletých básníků, pro které odmítali vůbec číst jejich tvorbu, natožpak ji pochopit.

Konkrétně cituji F.X. Šaldu: „Proč „prokletí básníci“? Co tím chtěl říci Verlaine? Totéž v podstatě, co Vigny ve svém „Stellovi“ nebo „Chattertonovi“ . Kletba společenská stíhá toho, kdo se odloučil od průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti – kdo chce létat, kde se jiní plazí , kdo se zasvětil poznání tajemství a žije snem, kdo jako génius přečnívá průměr lidství.“

Takže na rozdíl od tradičních a společensky přijímaných autorů, zůstali díky svému životnímu stylu na okraji společnosti. V oblasti jejich tvorby současní odborníci naopak oceňují vysokou kvalitu a inovaci, kterou do světa poezie přinesli. Tento rozpor ostatně dokazují i rozbory básní, které jsou součástí této práce. V jejich tvorbě se střídají básně prvoplánově provokativní s básněmi umělecky konvenčními, které jsou svou kvalitou na stejné úrovni, přesto ani tyto nebyly ve své době označeny za umělecky dostatečně kvalitní. To vše nasvědčuje objektivní pravdivosti teorie, že odmítnutí tvorby prokletých básníků tehdejší společnosti, bylo na základě jejich životního stylu, nikoliv kvality jejich tvorby.

 

POUŽITÉ ZDROJE:

  • PORCHÉ, Francois. Bolestný život Baudelairův. Přel. S. Kadlec. 2. vydání. Brno: Studio JOTA, 1994. 192 s. ISBN-80-85617-40-4
  • PETITFILS, Pierre. Verlaine. Přel. A. Pohorský. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel v Praze, 1987. 496 s. ISBN-22-156-87
  • ČIVRNÝ, Lumír. Arthur Rimbaud – Já je někdo jiný. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel v Praze, 1962. 160 s. ISBN-22-100-62
  • VERLAINE, Paul. Prokletí básníci. Přel. Adolf Kroupa. 1. vydání. Brno: Československý spisovatel v Praze, 1966, 112 s. ISBN-22-079-66
  • BAUDELAIRE, Charles. Má temná krásko. Přel. Gustav Francl. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Vyšehrad spol. s.r.o., 2002, 80 s. ISBN-80-70-21-580-1
  • RIMBAUD, Arthur. Opilý koráb. Přel. Vítězslav Nezval. 2. vydání. Praha: nakladatelství MAŤA, 2012, 208 s. ISBN-978-80-787-171-1
  • RIMBAUD, Arthur. Má bohéma. Přel. Vítězslav Nezval. 1. vydání. Praha: nakladatelství Garamond, 2015, 200 s. ISBN-978-80-7407-276-5
  • RIMBAUD, Arthur. Cestou bez konce. Přel. Gustav Francl. 2. vydání. Praha: nakladatelství Vyšehrad spol. s.r.o., 2011, 96s. ISBN-978-80-7429-023-7
  • https://www.vaseliteratura.cz/dejiny-literatury/706-dekadentni-literatura
  • https://editit.wordpress.com/2016/04/30/literarni-epochy-smery-proudy-a-hnuti/
  • https://quizlet.com/191666077/literarni-epochy-smery-proudy-hnuti-a-skupiny-pojmy-k-maturite-flash-cards/
  • http://dejepis.pajka.info/1002-druha-polovina-19-stoleti-evropa-ve-druhe-polovine-19-stoleti.php
  • https://www.vaseliteratura.cz/dejiny-literatury/607-symbolismus
  • https://leporelo.info/parnasismu





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.