Jméno: Literární druhy a žánry
Přidal(a): Elle
a) Epika
= má děj (vypráví autor nebo postavy)
I. velké žánry:
epos: rozsáhlá veršovaná skladba – hrdinský, historický, duchovní
epopej: řada propojených eposů
román: dělení podle času, tématu a formy
-čas: např. historický, utopický, válečný
-téma: např. psychologický, detektivní, sci-fi
-forma: např. epistolární
legenda: o životě světce kronika: chronologický sled dějin
II. střední žánry:
povídka: kratší než román, jednoduchý děj
novela: rychlý spád, často nečekaný děj
pohádka: ústní lid. slovesnost, dobro vítězí
báje (mýty): vznik světa, bohové atd.
III. drobná epika:
bajka: alegorie (jinotaj) – zvířata jako lidé
anekdota: nečekaná a komická pointa
b) Lyrika
= pocity, nálady (většinou monolog autora) –
dělíme na: milostnou, přírodní, občanskou, reflexivní
píseň: prosté vyjádření, ke zpěvu, lidová X umělá
elegie: žalozpěv, tématem je ztráta (často nakonec smíření)
epitaf: náhrobní nápis
epigram: krátká satirická báseň, zakončená pointou
sonet (znělka): nejrozšířenější pevná forma lyrické poesie
balada italská a francouzská: milostná báseň
c) Lyrickoepické žánry
= objevuje se lyrika i epika
balada: veršovaná skladba, pochmurná, končí tragicky
romace: milostná veršovaná skladba se šťastným zakončením
básnická povídka (poema): veršovaná, událost ze života
d) Drama
= scénické provedení (jednání a rozhovory postav, režie)
tragédie (truchlohra): vážný obsah, hrdina podléhá – expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
komedie: karikatura skutečnosti, humor, šťastný konec
tragikomedie: vážný děj → šťastný/humorný konec (a naopak)
fraška: lidová hra, jednoduchý děj, výsměch nedostatkům lidí
činohra: volnější žánr, vážný děj, obyčejní lidé a běžné situace
opera: hudebně dramatický žánr, text (libreto) + hudba
revue: spojení kabaretních čísel, často hudba a tanec
muzikál: uplatňuje mluvený projev, zpěv, tanec i hudbu
melodram: mluvený přednes doprovázený hudbou
LITERÁRNÍ FORMY
a) poezie
verš: obvykle řádek básně
stopa: 2-3 slabiky, opakující se v řadě veršů (jako těžké a lehké doby)
→ prozódie (např. sylabotonický systém: daktyl, trochej, jamb nebo volný verš)
rým:
1) Sdružený (aabb)
2) Střídavý (abab)
3) Obkročný (abba)
4) Postupný (abc abc)
5) Tirádový (aaaa)
6) Přerývaný (abcb)
sloka (strofa): určuje počty veršů/slabik ve skupině (“odstavci”),
např. tercína, hexametr, blankvers
b) próza
stavební jednotky:
– slovo, věta, odstavec
– kapitola, díl, kniha, cyklus hlavní
prozaické žánry:
– povídka, novela, román, esej…
JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY
a) Tropy
= přenáší význam slova (na jiný předmět, než je obvyklé; mění se tím původní význam a vytváří se nevšední spojení)
– tropy dělíme do dvou skupin – metafora a metonymie
A/ Metafora
= přenášení významu na základě podobnosti spojovaných slov např. tvaru/struktury (zub pily), rozsahu/množství (kapka štěstí), funkce (hlava rodiny), místa/polohy (čelo postele)
Personifikace – zosobnění (věc se stává živou), světlo pláče
• Synestézie – vjem původního smyslu je vyvolán jiným smyslem slyším čerň písmene (slyšení barev), viděn byl zvuk (vidění zvuků)
• Epiteton – básnický přívlastek, výslovně pojmenovává vlastnost jména a) epiteton stálý – otřelé, ustálené spojení (zelený háj) b) epiteton zdobný – vyzvednutí významu slova (smaragdová tráva)
• Oxymóron – spojení dvou vylučujících se jevů (protiklad) ztrhané struny zvuk, mrtvé milenky cit
• Přirovnání – obvykle se slovem “jako”, někdy bez krásná jako kvítka na džbánku; jdou světem, (jako) polní lilie
B/ Metonymie
= spojení na základně souvislosti, např. místně, časově, zvykem apod; nespojuje vzdálené jevy (jako metafora), ale obvykle jevy blízké; např. dělá mozoly (“pracuje”), čteme Vančuru (“Vančurovy knihy”) Uprostřed noci stojí dům, šedesát oken propadlo snům… (okna = lidi)
• Synekdocha – zaměňuje část za celek a opačně (snědla to jeho čelist), nadřazenost a podřazenost (vydělat si na chleba – živobytí obecně), singulár a plurál (zaplatí to daňový poplatník – všichni poplatníci
• Hyperbola – nadsazené pojmenování (sto roků v šachtě žil)
• Litotes – oslabené pojmenování (nejsem nespokojen = jsem spokojen)
• Eufemismus – zjemnění pojmenování (zesnul = zemřel) + Perifráze – opis, vystihující jev nebo děj pomocí typických znaků; „bude růst nade mnou tráva“ (zemřu); nosit parohy (být podváděn)
• Ironie – vtipné vyjádření pomocí slov s opačným význam
b) Figury
= slovní konfigurace, nemění se význam slov
– opakování, seskupování a zvyšování hudebnosti slov
A/ Hromadění hlásek
• Aliterace – opakování počátečních hlásek (potkal potkan potkana…)
• Zvukosled – organizované opakování hlásek (k vytváření rytmu)
a) onomatopoie (zvukomalba) – opakování hlásek simulující reálný zvuk drnčí, drnčí zvonek; listí šustí a svistí; obecně libozvučnost = eufonie
b) paranomázie – jedn. opakování počátečních morfémů (rejdivý rej)
B/ Hromadění slov
• Anafora – opakování slov na začátku verše (vzdy veselo bylo / vždy vesele je)
• Epifora – opakování slov na konci verše (chodím přes lesy / ach ouvej, přes lesy)
• Epizeuxis – opakování slov za sebou (ke kořenům / ke kořenům musíme jít)
• Epanastrofa – opakování slov na konci jednoho a na začátku druhého verše
• Antiteze – příměr protikladem (to neletěla mračna / to hlouček utíkal)
C/ Hromadění významů
• Pleonasmus – vyjádření (zcela) zřejmé skutečnosti (nasadil si klobouk na hlavu)
• Tautologie – ta samá skutečnost je pojmenována různými slovy (věčně a navždy)
•Gradace – stupňování významů (pochod, útok, vítězství, sláva!); opak antiklimax
D/ Odchylky od syntaktické stavby
• Polysyndeton – nadbytečné množství spojek; opak asyndeton (chybí spojky)
• Elipsa – vynechání části výpovědi (aby tě čert); nedokončená výpověď s trojtečkou (jako otevřená možnost) = apoziopeze (proboha, co jsi to… udělal)
• Anakolut – vybočení z větné vazby (Kluci ráno, když přišli domů, byla jim zima)
E/ Řečnické figury
• Řečnická otázka – otázka neočekávající odpověď (je zřejmá z kontextu)
• Apostrofa – řečnické oslovení neživého objektu nebo nepřítomné osoby
