Jméno: Vývoj dramatu od starověku do konce 19. století
Zařazení: Sloh
Přidal(a): Betty21
Drama jako literární žánr
- řecké tragédie – Aischylos, Sofokles, Euripides
- řecké a římské komedie – Aristofanes, Plautus, Terentius
Středověké drama
- renesanční drama – Lope de Vega, Shakespeare
- barokní drama – Calderón
- klasicistní drama – Corneille, Racine, Moliére
- němečtí preromantici – Leasing, Goethe, Schiller
Drama v době národního obrození – Klicpera, Tyl
Generace Národního divadla – Zeyer, Sládek, Jirásek, Stroupežnický, Preissová, bratři Mrštíkové, Šrámek
Vývoj dramatu
Drama je druh umělecké literatury určený k předvádění na jevišti. Děj je podáván aktuální přítomnou formou a prostřednictvím dialogu,výjimečně i monologu. Ve všech kulturách vzniklo z mystérií, je spojeno s náboženskými představami, často s kultovním uctívání boha. Myšlenka dramatu se objevila v mnoha starověkých civilizacích. Námětem dramatu bývá zpravidla vyhrocený konflikt. Celý děj je pak rozčleněn na jednání, oddělená zpravidla přestávkou (akty) a na scény (výměna jednacích osob) a výstupy (změna počtu osob).
ZÁKLADNÍ POJMY
- Drama = divadelní hra určená k předvádění na jevišti, je založena na přímé řeči
- Umělecké prostředky představení:
- a) přímá řeč a text samotný
- b) hra herců – herecký projev herců
- c) dekorace (scéna) – kostýmy, výtvarné složky
- d) hudební složka
- Scénické poznámky:
- poznámky vložené do textu (píší se v závorkách)
- vyjadřují zevnějšek postavy, způsob řeči, chování postavy a místo děje
- Jednání = dějství = akt
- bývá jich 1 – 5
- Jednoaktovka = hra o 1 dějství
- Výstupy – změna postav
- Obrazy – změna kulis (scény)
- Tetralogie = 4 hry tvořící celek
- Dramatické formy (druhy div. děl):
- tragédie – vážná hra, která končí tragicky záhubou hlavního hrdiny
- komedie – hra s humorem zachycující méně závažnou problematiku
- fraška – komedie s přehnanou komikou, značnou nadsázkou, hrubé až vulgární
- činohra – až v 19. století, vážná hra zabývající se současnou tématikou
- libreto – text k opeře
- scénář – text k filmu, inscenaci hry
- scénický melodram – text doprovázený hudbou
- melodrama – dojemný příběh
Antické drama
ŘECKO:
- Počátky divadla spadají až do 5. – 4. st. př. n. l. – do atického období antické řecké literatury, do doby rozkvětu Athén a vrcholu řecké otrokářské demokracie. Koncem března konávali Řekové slavnosti zasvěcené bohu vína a veselí Dionýsovi. Při závěrečných obřadech přednášel sbor pěvců, oblečených do kozích kůží, písně doprovázené tancem, zvané dithyramby – z nich se časem vyvinulo divadelní představení – tragédie (v původním slova smyslu „píseň kozlů“). Podobně se zrodila z žertovných a satirických písní řecká komedie. Satyrská hra a tragédie pocházely z Peloponésu.
- Rozeznáváme zde tedy tři dramatické druhy: tragédie ,komedie a satyrská hra.
- Divadlo zde plnilo zprvu funkci náboženskou, později zábavnou. Bylo veřejnou záležitostí a byl podporován jeho rozvoj.Řecké divadlo netvořilo souvislou budovu, jednotlivé části byly odděleny průchody a nemělo střechu.
Bylo tvořeno:
- Orchestra – kruhovitý prostor, kde sbor předváděl za zpěvu obřadné tance
- Teatron – hlediště, upravené na svahu, řady, kamenných sedadel, obklopovaly orchestru v olokruhu
- Jeviště – pódium mezi budovou, kde se herci převlékali a mezi orchestrou
TRAGÉDIE:
AISCHYLOS – náměty z oblasti morálky, cti, konfliktu člověka a bohů – náměty z řeckých mýtů – Prosebnice, Peršané, Sedm proti Thébám, Spoutaný Prométheus
- tragédie – „Oresteia“ – 3 díly; král Agamemnón je po návratu z trojské války zabit svou nevěrnou ženou a jejím milencem, Agamemnónův syn, Orestes, po čase pomstí smrt otce zabitím své matky i jejího milence, ale má výčitky svědomí a odchází do Tauridy, aby se před bohy očistil
SOFOKLES – náměty z oblasti trojských bájí a pověstí o Thébách,
- „Král Oidipus“ – Théby zachvátil mor jako trest ze vraždu krále Laia, nynější král Oidipus začne pátrat po vrahovi, dozvídá se však je vrahem je on sám, když kdysi nevědomky zabil neznámého cizince, kterého v hádce zabil a ještě se stal manželem své matky. Oidipus si vypíchne oči a odchází do vyhnanství, aby se potrestal , Antigona – po Oidipově odchodu vedou jeho synové spor o trůn. Polyneik je vyhnán, ale přitáhne s vojskem zpět. V bitvě oba bratři padnou, král Kreón, zakazuje pohřbít Polyneika, Oidipova dcera, Antigona,ho však pohřbí a za trest je zaživa zazděna do královské hrobky. Bohové se však rozzlobí a Kreón chce vrátit Antigoně svobodu, Antigona je však už oběšená, všemi opuštěn žádá Kreón bohy, aby ho zbavili života
EURIPIDÉS – psychologie postav, postavy otroků, všímal si nedostatků athénské demokracie, typický nadpřirozený zásah božstva při neřešitelné situaci (deus ex machina)
- „Medeia“ – Médea zachrání vůdce Argonautů Iasóna a pomůže mu zmocnit se zlatého rouna, Iáson si však místo ní chce vzít za ženu Glauku, Médea se krutě pomstí, pošle nevěstě šaty, které se na ní vznítí a ona uhoří, potom ještě Médea zavraždí obě své děti, které měla s Iásónem
- „Elektra“
Znaky antické tragédie:
- čerpá z mytologie
- hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí
- končí tragicky
- forma = verš, existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění)
- děj se nečlení na dějství
- spojení mluveného slova, zpěvu, tance
- expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
KOMEDIE:
- ARISTOFANÉS – řeší aktuální politické otázky, názory, kritika společnosti – skvělý pozorovatel
- „Žáby“ – Bůh Dionýsos odejde do podsvětí, aby odtud vyvedl oblíbeného dramatika Euripida, Euripides však v soutěži s Aischylem prohrává (zde vtipně rozebírána jejich tvorba), Dionýsos s sebou odváží Aischyla
Znaky antické komedie:
- veselohra, komický účinek
- zesměšňuje jevy života, šťastný konec
- útok na politické poměry, morálku
- nevázaný žert
- dialog
ŘÍM:
- Primitivní drama začalo se u Italiků jako u všech národů vyvíjet z náboženských obřadů a slavnostního veselí. Lze u nich předpokládat primitivní pantomimos spojený s bohoslužbou. V úkonech provázených zpěvem, tancem a hudbou tajily se zárodky skutečného dramatu. Ale není stop, že by se byly – jak tomu bylo u Řeků – v těchto zárodečných výtvorech rozvíjely vážné prvky, které by byly vedly ke vzniku tragédie. Zato vzniklo několik útvarů veselého rázu, což souhlasí s italskou zálibou pro vtip a posměšek. Byly např. pořádány slavnostní průvody, při nichž lidé odění kozí nebo ovčí kůží provozovali burleskní tance. Také fescennijské písně byly původně hrubé šprýmy rolníků, při nichž osoby pitvorně maskované střídavě zpívaly posměšné popěvky, tančilo se a hrálo na píšťalu. Jakožto svatební zpěvy byly versus fescennini v pozdějších dobách patrně jen slabým ohlasem starodávné nevázanosti venkovských kratochvílí. Dožínky a jiné venkovské slavnosti poskytovaly vhodnou příležitost k dramatickým šprýmům. Takovéto neumělé výtvory, obsahující dramatický živel, bujely v zábavách prostých lidí za všech dob. Pro umělou římskou literaturu neměly celkem význam. Ta se později ujala jen dvou předliterárních druhů lidové frašky: atellány a mimu.
- Atellana (l.fabula = divadelní hra) pojila se k Atelle, oskickému městu v Kampanii. To asi bývalo dějištěm prostých improvizovaných burlesek, čerpajících látku z lidového života a vyznačujících se několika ustálenými postavami (fabulae Oscae). Maccus představoval hlupáka a žrouta, Bucco chytráka a žvanila, Pappus přihlouplého, lakotného starce, Dusennus intrikána a břichopáska. Ženské úlohy hráli muži.
- Mimos (řec. mímeisthai = napodobiti) předváděl realisticky krátké výjevy ze života, zejména komické. Děj se zpravidla upínal k jedné hlavní osobě, charakterizované často dlouhým monologem; býval proplétán i zpěvem a tancem. Ustálených figur v mimu nebylo, masek se neužívalo, a vystupovaly v něm i ženy. Obsah býval často neslušný.
- Jak atellská hra, tak mimos vznikly u Italiků samostatně, ale za vývoje měla na ně vliv řecká fraška a mimos, druhy to s oblibou pěstované u Řeků sídlících v jižní Itálii a na Sicilii. Ale také naopak těžila řecká fraška z italské.
- Do Říma pronikly scénické hry poměrně brzy. Staly se po řeckém vzoru součástí náboženských slavností. R.364 byl v Římě mor, a tu byli k slavnostem, konaným za jeho odvrácení, také povoláni z Etrurie herci, či lépe tanečníci, kteří provozovali mimické tance za průvodu píšťaly. Stalo se to patrně o tzv. Římských hrách; od té doby byla tato slavnost vždycky spojena se scénickými hrami. Etruskové ovšem nepředváděli mluvené či zpívané drama, nýbrž patrně pantomimos, jehož účel byl magický. Ale prostonárodní italská fraška – atellána v oskické i latinizované podobě a mimos – v Římě brzy zdomácněla, a s ní pronikly i řecké vlivy poprvé na římskou scénu.
- V římských zprávách se vykládá o veselých dramatických představeních, které se nazývaly saturae. Je pravděpodobné, že se u Římanů dramaticky předváděla zpěvní čísla spojená s tancem a hudbou; lze je srovnat s kuplety nebo kabaretními výstupy, a o takových produktech u Řeků nás poučují nové nálezy. Ale římské zprávy spojují tyto satury s vývojem římského dramatu, a to je nesprávné.
- TITUS MACCIUS PLAUTUS – čerpá ze života obyčejných lidí (otroků, opilci, nevěrné ženy, vojáků, milenců), zachováno 21 her – Vychloubačný voják, Komedie o hrnci – návaznost na řecké komedie, Lišák Pseudolus
Středověké drama
- Nemá vztah k antickému dramatu, vyvinulo se zcela samostatně z církevních obřadů velikonočních a vánočních. Drama se vyvíjelo ve dvou směrech. Prvním směrem bylo náboženské divadlo , ve kterém herci nacvičovali scény pro církevní slavnosti , druhým směrem bylo lidové divadlo provozované potulnými herci , kejklíři a šašky na náměstích a jiných veřejných prostranstvích pro pobavení měšťanů.Oba směry však záhy splynuly. Ve Francii je takovéto zárodečné drama jako součást církevních obřadů přítomno již v jedenáctém století. Drama bylo původně prozaické, v latině, avšak postupně do něj proniká národní jazyk a verš, nabývá světského rázu, stává se rozpustilým a je z chrámů vykázáno.
- Miraculum (angl. a fr. mirácle = zázrak), typickým představitelem je Ruteboeufův miracle o Theofilovi, který se posmíval sv. Dorotě vedené na popravu, aby mu poslala růže a jablka ze zahrady svého ženicha Krista, což se pak také stalo.
- Mysteria jsou s látkou převzatou ze Starého či Nového zákona. Pojednávají jednak o umučení Krista, tzv. pašijové hry (z passio=utrpení), jednak líčí výjevy ze života svatých, jsou i na světské náměty (např. o zničení Tróje).
- Komedie jsou zastoupeny jednak fraškou, která měla látku branou ze skutečného života (Fraška o advokátu Pathelinovi), jednak moralitou, což byla komická hra jinotajného rázu, mravoličné tendence, a smělé satirické kusy politické a sociální, tzv. soties.
- V Německu vznikla obdoba frašky – masopustní hry.
Renesanční drama
Alžbětínské drama
Je to období v anglické historii, kdy vládla Alžběta I. Jeho vrcholné období bylo od poslední čtvrtiny 16. století po začátek 17. stol. V Anglii v této době působila celá skupina vynikajících dramatiků, která se nazývala jako tzv. alžbětínské divadlo. Největší představitel z nich byl:
William Shakespeare (1564 – 1616)
- narodil se roku 1564 v středoanglickém tržním městečku Stratfordu nad Avonou
- jeho otec byl rukavičkář a až do své rezignace působil ve městské samosprávě
- matka pocházela ze staré zemanské rodiny
- v mládí vystudoval gymnázium (naučil se latinsky a řecky)
- v 18 se oženil s Annou Hathawayovou (byla o 8let starš)
- již před rokem 1592 působil jako herec a spisovatel v Londýně
- měl přístup do londýnských právnických kolejí i ke dvoru královny Alžběty I. (1533-1603), kde se hrály jeho hry
- spolumajitel a dramatik londýnské divadelní společnosti „Služebníků lorda komořího“, která od roku 1599 hrála v nové aréně „The Globe“, v roce 1613 aréna vyhořela a tím se symbolicky a vlastně i prakticky ukončila Shakespearova dramatická kariéra.
- zemřel 23.4. 1616 v rodném Stratfordu nad Avonou po oslavě svých narozenin, provázené veselým se svými kamarády Benem Jonsonem a Michaelem Draytonem.
Dílo:
- napsal celkem asi 39 divadelních her.
- do r. 1600 se zabýval především komediemi a historickými hrami z anglických dějin, jeho dílo nenese ani stopy po antické osudovosti nebo po středověké podřízenosti víře, naopak je světské, jeho neobyčejně rozmanití hrdinové jsou sami strůjci svého osudu, jejich činy vyplývají z jejich charakteru, nejsou to také jen nositelé idejí, ale složité a často rozporné, živoucí povahy
- psal hry tragické, komedie i historické a to z anglických a antických dějin
Díla do roku 1600
- především komedie, kde vítězí spravedlnost a láska
- nemalou úlohu zde mají ženy vynikající čestností a hrdostí “ Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Marná lásky snaha, Titus Andronicus, Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Veselé windsorské paničky,Večer tříkrálový aneb cokoli chcete, Jak se vám líbí, Romeo a Julie, Král Jindřich V., Král Jindřich VI., Král Richard II., Král Richard III., Kupec benátský, Julius Caesar
Díla v období let 1601-1608
- panuje jistý pesimismus
- autor si není jistý, zda jsou renesanční ideály uskutečnitelné.
- “ Hamlet, Othello, Macbeth Král Lear, Antonius a Kleopatra, Coriolanus Perikles, Král Tyrský, Timon Athénský
Díla od roku 1609
- psal hry romantické
- „Bouře, Zimní pohádka a historickou hru Král Jindřich VIII“
- psal také SONETY
- dochovalo se jich 154 a jsou naplněny city milostnými i přátelskými
Lope de Vega (1562 – 1635)
- „Fuente Ovejuna“, hra založena na skutečné události
- zbouření lidu proti církevním hodnotám (komtur) – jeho smrt, vesnice je souzena – kdo je vrah, každý opakuje Fuente Ovejuna, královský soudce kapituluje před jednotností venkovanů a nikoho nepotrestá, – obraz odboje proti vůli a útisku
Drama baroka
- Slovo baroko pochází ze španěl. baroque – perla nepravidelného tvaru.
- Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. Obecně se říká třeba, že každý stavební sloh prodělává svůj barok ve smyslu stárnutí projevujícího se bohatostí a zprohýbaností tvarů.
- Vzniklo v 16. století v katolické Itálii V 17. a 18. stol. se rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba).
- Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy.
- Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry architektury a malby).
Znaky baroka:
- důraz na city, monumentálnost
- zakřivené tvary, zvlnění, kupole, morové sloupy, sochy v pohybu
- asymetrie staveb, jak v půdorysech, tak ve vertikálním řezu
- využití perspektivy s podporou nástěnné malby a plastické štukatury
- využití fresek k zdůraznění a zveličení prostoru přetváření a zhodnocování krajiny
Latinsky psané hry Karla Kolčavy a Bohuslava Balbína, založené na Bibli a životech světců, případně oslavách Vánoc či Velikonoc. Vedle latinské tvorby existovala i česká, prostší, ale zato přístupná lidovému publiku. Autoři her, jako je Hra o svaté Dorotě nebo Kratochvilná komedie, jsou většinou anonymní. Oblíbená jsou zejména interludia, mezihry vkládané původně do vážných her, postupně se však osamostatňující. Hráli je obvykle venkovští učitelé a jejich žáci, nejčastěji o masopustu. Na venkově jsou rovněž oblíbené potulné loutkářské společnosti, za národního obrození proslavené Matějem Kopeckým.
Jezuitské Drama: Výpravná představení, ve kterých hráli studenti. U obyvatelstva poměrný úspěch.
Barokní drama je především reprezentováno španělským dramatikem Pedrem Calderónem de la Barcou (1600 – 1681). Tematika se opět vrací k náboženským prvkům, píše tzv. tragédie cti (Soudce Zalamejský, Lékař své cti, Nejnestvůrnější žárlivost).
Drama klasicismu
- Objevuje se ke konci 18. a počátkem 19. století.
- Centrem klasicismu byla Francie a poté do rozšířil do celé Evropy.
- Navazuje na antiku – zklidňují se tvary, objevují se čtyřúhelníkové půdorysy, základní linií je přímka, užívají se arkády, sloupovím, projevuje se to i v zahradní architektuře, sestříhané, geometrické tvary, upravené, anglický park – v období romantismu, působí dojmem, že jsme ve volné přírodě)
- Klasické drama se řídilo zákonem trojí jednoty – jednota místa, času, děje (příběh se odehrává na jednom místě, v průběhu 24 hodin, jedna časová linie)
- Zařízení místností – stěny potaženy tapetami (barvy pastelové, světlé, jemné)
- Objevují se prvky, které se používali v renesanci. Mění se móda, je obyčejnější a střízlivější
- J.J.Rousseau – hlásal návrat k přírodě, souviselo s tím oblečení, člověk se má navrátit k přírodě.
- Rozvíjí se přírodní jevy, je zájem o technické vědy, myšlenka – všichni lidé by si měli být rovni.
Další znaky klasicismu:
- jednotné principy a pevný řád
- rozumová kázeň (cit podřízen povinnosti a rozumu)
- krása je v pravdě a v obrazu přírody
- vzor v antickém umění
- literární žánry: vysoká (óda, epos, tragédie) – o životě vysokých vrstev,
- např. vladařů, vojevůdců
- nízká (komedie, fraška, bajka, satira) – postavy neurozené, náměty ze současnosti, objevuje se verš i próza
- dodržuje 3 jednoty – času, místa a děje (návrat k Aristotelově zásadě)
Pierre Corneille (1606 – 1684)
- „Cid“ (1636), základním konfliktem je rozpor mezi ctí, povinností a láskou. Rodrigo smysl pro čest a odvahu, spor o panovníkův zájem, hájí zájem svého otce. Nucen vstoupit do souboje s otcem své milé (Xiména), zabije ho. Xiména musí ctít otce, oblékne se do černého a Rodriga zavrhne i když ho miluje. Po roce král rozhodne, aby se vzali
Jean Racine (1639 – 1699)
- „Faidra“ – starý antický námět, osudová vášeň, láska k nevlastnímu synovi
Moliere – Jean Baptist Poquelin (1622 – 1673)
- od mládí láska k divadlu, u herecké kočovné společnosti, herec, režisér, spisovatel, ředitel královského divadla v Paříži
- rysy – kritika typických lidských nedostatků (lakota, pokrytectví, hloupost, …)
- satira, výsměch – různé typy komiky(fraška, situační komedie)
- smírné řešení konfliktu
- „Tartuffe“ – Nejodvážnější hra, dlouho se nemohla prosadit, politická hra zaměřená proti církvi a pokrytectví. Tartuffe – náboženský fanatik je bezcharakterní pokrytec a podvodník. Získá přízeň bohatého měšťana Orgona. Usiluje i o jeho ženu a dceru. Orgon mu přepíše celý majetek. Zásah krále zabrání úplnému pádu rodiny.
- „Zdravý nemocný“ (1673) – Satirický pohled na hypochondra i na šarlatánství lékaře. Hlavní hrdina – hypochondr – chodí k lékařům, jeho služebná se převlékne za lékaře a ordinuje pivo, vepřovou, …
- „Misantrop“ (1666), nepřítel lidí
- „Lakomec“ (1668), inspirace Plautus – Komedie o hrnci – Lichvář Harpagon – skrblík, má 2 děti (dceru a syna), rodina trpí lakomstvím. Pokouší se provdat dceru za starého boháče a vezme si dívku jeho syna. Intrikou mu sebere peníze a on je poté ochoten přistoupit na jeho podmínky. Smírný konec.
Italské drama
Commedia dell´arte – italský žánr
Národní veselohra oblíbená u lidového publika. Bez pevného scénáře, naznačen obsah – herci inspirovali, komická pantomima. Stále stejné role.
Carlo Goldoni (1707 – 1793)
- „Podobizna Harlekýnova“
České drama
- Počátky sahají do konce 12. Století.
- Postupně se ( podobně jako v antickém Římě ) ustálily některé scény.
- První výstup určený k Velikonočním svátkům popisuje příchod tří Marií ke Kristovu hrobu , který však nalézají prázdný. Poté vznikl výstup o setkání tří Marií s apoštoly Petrem a Janem. Třetí rozšířená scénka popisuje zjevení Ježíše Krista Máří Magdaléně.
- Původně se jednalo o hry, v nichž vystupovali mniši, jeptišky, později jsou najímáni herci.
- Stejně jako ve světě i u nás drama vycházelo z náboženských obřadů, později však přibývalo lidových prvků (vulgarismů) a divadlo bylo z chrámů vykázáno.
- Přesunulo se na tržiště a podobně.
Hry:
- „Veselé Magdalény„- je humorným příběhem o napravené hříšnici a tajemstvích víry křesťanů
- „Tři plankty“ – žalozpěvy, jejichž námětem je pláč Panny Marie nad ukřižovaným Kristem
- „Mastičkář“ – je to široce rozvedená scéna z církevní velikonoční hry. Tato fraška vypráví o příchodu tří Marií k prodejci mastí, vydřiduchovi, který vydělává na důvěřivosti druhých. Marie u něj chtějí koupit mast k pomazání Kristova těla, dílo se vyznačuje lidovým jazykem a humorem
- „Svatojiřské officium“ – vzniklo z liturgických velikonočních slavností (je to velikonoční hra), základem byla úprava obřadu, který se nazýval Návštěva hrobu
- „Tkadleček„ – hra napsaná ve formě sporu – hádá se mládenec s neštěstím
Němečtí preromantici
- 2. pol. 18.století, vychází z klasicismu
- důraz na citovost, fantastičnost, tvůrčí svoboda jedince
- návrat k přírodě, klidové slovesnosti
- vzor – venkovský, prostý, nezkažený člověk, prostý způsob života
- obdiv k schopnému podnikavému jedinci
- odmítání konvencí, příkazů, řádu – i v umělecké tvorbě
Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832)
- narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem, studoval práva, pobyt ve Výmaru – kulturní středisko
- v čele skupiny spisovatelů s novou představou o literatuře „Strum und Drank“ (Bouře a vzdor)
- bez klasicistních pravidel
- snaha o vyjádření osobních citů a myšlenek
- tvůrčí svoboda = individualita jedince
- hrdina vždy poražen
- proti společenské nespravedlnosti, útlaku a pokrytectví
„Utrpení mladého Werthera“ ( 1774)
- román v dopisech, nešťastná láska k dívce, která je zasnoubená, spáchá sebevraždu, svět ho zrazuje, je nepochopen
„Faust“
- 1808 – 1.díl a 1832 – 2.díl, Tragédie, veršované drama,
- 1.verze – Urfaust (prafaust) první nástěn díla, opis.
- Filozofický záměr – hledání smyslu života, lidského vědění a snažení
- Dr.Faust zaprodá svou duši ďáblu, získá Markétku – těhotná, zabije dítě – poprava, její matka zemře, smrt bratra v souboji s Faustem. Vykoupí sám sebe sužbou pro lidstvo – zúrodňováním bažin
- Mefistofeles – ďábel, představitel pochybovačnosti, skepse, výsměchu
Friedrich Schiller (1759 – 1805)
- Dramatik a lyrik, překladatel
- „Loupežníci“ – boj za svobodu, proti pokrytectví, útlaku, konservatismu, zištnosti, despotismu
Ruský realismus, satira
Nikolaj Vasiljevič Gogol ( 1809 – 1859)
- z Ukrajiny – jeho postavy a zvyky + fantastické prvky lidových představ
- píše krátké prózy, spojení reálné skutečnosti a fantazie
„Drama Revizor“ ( 1836)
- Chlestakov a sluha se ocitnou v malém ruském městě. Je na tom špatně.
- Na místní poštovní úřad – revizor. Podezření na Chlestakova. Peníze, večeře, hejtman svou dceru. Bojí se, aby to nevyšlo najevo. Odjede a přijede pravý revizor.
Drama národního obrození
Obrozenecké divadlo
- České divadlo za obrození se obtížně prosazovalo vedle divadla německého a italské opery. Obrozenci se mu však soustavně věnovali pro jeho bezprostřední vliv na diváka. V pražském divadle V Kotcích uvedli první českou hru roku 1771. Byl to překlad německé Krügerovy jednoaktové veselohry Kníže Honzík. Později se hrálo česky v Nosticově (Stavovském) divadle, za vydatné podpory císaře Josefa II..
- Počátky divadla jsou spjaty s ofenzivní fází národního obrození. Divadlo mělo za úkol zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce a vytvořit české hry.
- Ve Stavovském divadle se hrálo česky jen výjimečně, ve Vlasteneckém divadle byl repertoár domácí.
- Václav Thám – Břetislav a Jitka (vlastenecká hra)
- Prokop Šedivý – Masné krámy, Pražští sládci – veselohry
- Rozkvět českého divadla nastává ve 20. letech 19. století. Česká představení se hrála nejvíce ve Stavovském divadle především hry historické, rytířské a žánrové hry ze současnosti.
- Jan Nepomuk Štěpánek – veselohry, frašky (např. Čech a Němec)
- Václav Kliment Klicpera – Hadrián z Římsů, Divotvorný klobouk, Zlý jelen
Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)
- herec, dramatik, prozaik, novinář
- jako novinář působil v časopisu Květy, Sedlské noviny.
- v jeho době dosáhlo české obrozenecké drama vrcholu
Dílo:
- hry historické (Kutnohorští havíři, Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova…)
- historické hry jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847 – 48
- báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění, Lesní panna, …)
- ze současnosti (Pražský flamendr, Paličova dcera, Fidlovačka, …)
- adaptace (Paní Marjánka, Matka pluku)
- „Fidlovačka“ – fraška s písněmi, pražské řemeslnické vrstvy ´ poněmčená Praha – odtud pochází píseň Kde domov můj, která se stala státní hymnou
- „Kutnohorští havíři“ -o zbouře havířů v Kutné Hoře koncem 15. století – jako námět posloužily stávky smíchovských dělníků ve 40. letech 19. století
Později sílí snahy po vybudovaní stálého českého divadla
- 1862 otevřeno Prozatímní divadlo (1. představení byla Hálkova historická hra Král Vukašín)
- Prozatímní stav trval déle, než se čekalo a do divadelního života rušivě zasahovaly politické spory mezi staročechy a mladočechy i osobní spory dramatiků.
Frašky
Ferdinand František Šamberk
- „Jedenácté přikázání, Rodinná vojna, Palackého třída 27, Blázinec v prvním poschodí„
Historické veselohry – zasazení frašky do historického prostředí
Emanuel Bozděch:
- „Světapán v županu“ – o Napoleonovi
- „Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová, Mikoláš Dačický z Heslova“
Národní divadlo
- 1850 – zřízen sbor pro zřízení Národního divadla – předsedou F. Palacký – 1. veřejné sbírky
- 1868 – položen základní kámen Národního divadla
- 1881 – dokončeno, ale záhy vyhořelo => sbírka
- 1883 – znovuotevřeno
- 1883 – otevření Národního divadla (r. 1868 položen základní kámen, 1881 vyhořelo
- ředitelem byl dramatik F. A. Šubert a dramaturgem L. Stroupežnický
- architektura (novorenesance): Josef Zítek, J. Schulze
- výzdoba: M. Aleš, Vojtěch Hynais (opona), …
- sochaři: Myslbek, Schnirch,…
- S otevřením Národního divadla souvisí rozvoj historického dramatu
Josef Jiří Kolár:
- „Smiřičtí“ (líčí zápas o dědictví rodu)
- „Drahomíra„
- z českých dějin, Bratři – vztah knížete Václava a Boleslava (konflikt), Knížata – o charakterově nestálém a zlém Boleslavu III, Exulanti – osudy českých bratří v pobělohorské době, Noc na Karlštejně, trilogie Hippodamie – melodramatická tragédie, Smír Tantalův
- „Radúz a Mahulena„
- romantická pohádka, slovenský námět ; o síle opravdové lásky princezny Mahuleny k princi Radúzovi, která zachraňuje před mocí zla
Ladislav Stroupežnický (1887)
- „Naši furianti“ – v jihočeské vesničce Honice na Písecku se má rada rozhodnout, kdo bude ponocným, který dostává 130 zlotých ročně.
- „ Gazdina Roba„
- „Její pastorkyňa„
Alois a Vilém Mrštkové
- „Maryša
Alois Jirásek (1851 – 1930)
- historická témata
- husitská trilogie „Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč“ – symbolizuje věrnost pravdě, boj za ni, vytrvalost v boji až do smrti
- „Magdalena Dobromila Rettigová“ – veselohra z období NO, litomyšlská idyla vlastenky a kuchařky
- pohádková témata – „Lucerna“ – historické prvky, vlastenecký charakter
- hry ze současnosti „Vojnarka“
