Jméno: Literární druhy a žánry
Zařazení: Literární pojmy
Přidal(a): Bára
| Literární druhy a literární žánry | |||||
| lit. druhy | lyrika | epika | drama | lyricko-epické | |
| literární žánry | hymnus | epos | komedie | balada | |
| óda | román | tragédie | romance | ||
| sonet | novela | tragikomedie | |||
| píseň | povídka | historická hra | |||
| elegie (žalozpěv) | bajka | fraška | |||
| villonská balada | legenda | opera | |||
| (francouzská) | mýtus | opereta | |||
| epigram | pověst | muzikál | |||
| přísloví | pohádka | ||||
| cestopis | |||||
| kronika | |||||
Bajka = krátké alegorické (jinotajné) vyprávění veršem nebo prózou, kde zvířata, rostliny nebo věci jednají jako lidé, v závěru bývá obecně platné ponaučení. Autoři: např. Ezop, Jean de La Fontaine, Ivan Andrejevič Krylov, Ivan Olbracht, Jiří Žáček, Karel Čapek.
Balada = lyricko-epická báseň se smutným dějem a tragickým koncem. Rozlišuje se klasická balada (člověk se proviní a je krutě potrestán většinou nadpřirozenou bytostí) – autor F.L.Čelakovský, K.J. Erben a sociální balada (člověk doplácí na společenské poměry) – autoři J. Neruda, J. Vrchlický, J. Wolker.
Epigram = krátká vtipná báseň se satirickou pointou, naznačuje určitou situaci. Autoři např. Martialis, K.H. Borovský.
Epos = rozsáhlá epická skladba s bohatým dějem, opěvující hrdinské skutky a děje. Např. Epos o Gilgamešovi, Illias a Odyssea (Homér), Alexandreis.
Fraška = typ komedie s drsnější námětem a vtipem (ošklivý zjev, hloupost…)
Hymnus (chvalozpěv)= zpěv oslavující bohy či hrdiny a jejich činy, má vznešený námět a styl.
Komedie = veselá divadelní hra ukazující život z jeho směšné stránky.
Kronika = historiografické dílo, které zachycuje události v časové posloupnosti (chronologicky) většinou delšího časového období.
Legenda = veršovaný nebo prozaický epický žánr s nereálnými motivy zázraků, většinou oslavující výjimečného člověka.
Mýtus = neskutečný vymyšlený příběh, pokouší se vysvětlit existenci lidstva, vznik světa, přírodní jevy.
Novela = střední prozaický epický žánr, děj se odehrává obvykle v krátkém časovém úseku, s omezeným počtem postav a minimálními odbočkami od hlavního děje, děj spěje k překvapivému konci.
Óda = oslavná lyrická báseň s písňovým charakterem.
Píseň= báseň určená ke zpěvu. Dělíme na lidové a umělé.
Pohádka = epický prozaický žánr ústní lidové slovesnosti. Vypráví se nereálné příběhy s pohádkovými postavami, které působí na lidi. Má dobrý konec, kdy dobro zvítězí nad zlem.
Pověst = epický prozaický žánr, příběh má pravdivé jádro, ale obsahuje i nereálné prvky, vztahuje se ke konkrétnímu času, místu, události nebo osobě.
Povídka = epický prozaický žánr, jednoduchý příběh bez odboček. Vznikla až v 19. st.
Přísloví = stručné sdělení s ponaučením
Román = velký prozaický epický žánr, zachycuje složitý děj s vedlejšími epizodami, hodně postav vyvíjejících se.
Romance = lyricko-epická báseň s milostnou nebo jinou radostnou tematikou, vyznívá optimisticky.
Sonet = lyrická báseň s pevnou stavbou – 4 sloky s počtem veršů 4+4+3+3.
Tragédie = divadelní hra s vážným dějem, hrdina obvykle bojuje s nepřízní osudu a prohrává.
Žalozpěv (elegie)= lyrická báseň se smutným obsahem.
Umělecké prostředky:
= veškeré vyjádření, které je záměrné, aby se umocnilo vyznění textu (básnického i prozaického)
Anafora = opakování slova na začátku veršů za sebou jdoucích
př. „Kdes´má Dorničko, kde jsi, kde jsi? př. „Proto slyšte, Slované, toto:
Kdes´má rozmilá?“ slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všichni lidé slovanští, (Proglas)
Epifora = opakování slova na konci dvou za sebou jdoucích veršů
př. „Co to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce?
Epizeuxis =záměrné opakování slov nebo slovních spojení za sebou
př. Běží časy, běží,… všecko sebou mění… (Erben – Holoubek)
př. + verš u anafory Kde jsi, kde jsi?
Aliterace = opakování začátečních hlásek nebo části slov na počátku po sobě jdoucích slov
př. „potkal potkan potkana“ př. Poslyšte příběh pěkně ponurý,
př. Plyne peníz po penízku, …(středověká píseň) sadisté se samopaly se spikli se strašidly
př. „Ó, nikdo, nikdo, nic, jen jeden zázrak snad“…(W. Shakespeare)
Inverze slovosledu = změna pořadí slov proti běžnému vyjádření (kvůli rýmu, ale i pro zdůraznění)
př. „zhasla láska v srdci mém…“ (Puškin)
Epiteton = básnický přívlastek, má podobu obrazného pojmenování(příd. jm, které „zdobí“ podst. jm)
př. „ve skrovnou kytici já tě zavážu“
„stříbrný vítr“ „bouřlivý rok“
Zvukomalba = použití slov a hlásek, kterými se navozuje určitý zvuk např. tleskání
př. „a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal“ př. „vyvalily se vlny zdola“
Apostrofa = řečnické oslovení neživého objektu nebo nepřítomné (uctívané osoby)
př. „dopise, lampo, kniho kamarádova,
dnes při mně stůjte“
př. „vy prosté naše pověsti“
př. „ó slunce živoucí, počátku všeho bytí“ (Achnaton)
Metafora = přenesení významu na základě podobnosti
př. „okno je skleněná loď“
př. „kůra srdce tvého ničím neobměkla“ (Erben – Vodník)
př. „pod hlavou zemi mám a nebe přetáhnu si.“ (Li Po – staročínský básník)
Přirovnání = vyjádření s „jako…“
př. „suknička jako z vodních perel
př. oči jako pomněnky
př. „v tváři bílý jak jeho košile“ (Shakespeare)
Perzonifikace = zosobnění = neživá věc má vlastosti jako člověk
př. „bílé šatičky smutek tají, př. jazyk se mi podlomí, jemný oheň
v perlách se slzy ukrývají!“ (Erben – Vodník) rozběhne se pojednou pod mou koží … (Sapfo)
př. „slunce napsalo krásnou báseň“
Synekdocha – záměna části za celek
př. Čtu Čapka ( čtu knihy K. Čapka)
př. „Jsou duše drsné, co samy šly žitím“ (P. Bezruč – Slezské písně)
Oxymorón = spojení dvou jevů, které se vylučují (slouží k zesílení příslušného znaku)
př. „svítání na západě“
př. „vzestupně tonout“
Nadsázka (hyperbola) = užití vyjádření nadsazeného a neúměrného kvantitou
př. „Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, Sto roků kopal jsem uhlí,… (P. Bezruč – Ostrava)
Ironie = posměšné vtipné vyjádření, při kterém je použito slovo v opačném významu
př. :To se ti teda povedlo“
př. „Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá“ (Borovský-Tyrolské legie)
